Lóže u Zeleného slunce
783 POLOŽEK | 6666 REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ | 15 UŽIVATELÉ ONLINE |  15.prosinec 2017 12:01:30
Pět století českého knihtisku I. 26.04.2011
PĚT STOLETÍ ČESKÉHO KNIHTISKU

Vynález knihtisku byl také pro Čechy velmi závažnou událostí, ačkoliv neznamenal okamžitý převrat ve výrobě a používání knih a ohlašoval jenom začátek nenápadného a dlouhodobého procesu, který pomalu a jistě nahrazoval pracně vyrobené a jedinečné rukopisy množstvím stejných, mechanicky rozmnožených kopií určitého díla. O vynálezu knihtisku a jeho významu pro lidskou společnost existuje sice množství všeobecných úvah, avšak málo pozornosti bylo dosud věnováno konkrétním studiím, co vlastně znamenal knihtisk pro vzdělanost 15. století a jak se tištěná kniha uplatňovala na knižním trhu a v knihovnách tehdejších vzdělanců. Byl jistě značný cenový rozdíl mezi knihou opisovanou na pergamenu kaligrafickým písmem, bohatě umělecky zdobenou, iluminovanou, opatřenou nákladnou a pracnou vazbou, a mezi prostým papírovým prvotiskem, pokud ovšem nebyl doplněn iluminátorem ve snaze vyrovnat se rukopisné knize.
První písemné projevy v českých zemích vznikly již v druhé polovině 9. století, když byli do velkomoravské říše povoláni z byzantské říše knížetem Rastislavem bratři Konstantin a Metoděj, aby tam šířili křesťanství slovanským jazykem. Kromě bohoslužebných textů vznikaly v Čechách ve staroslověnském jazyce i legendy a veršované skladby. Když na začátku 10. století podlehla slovanská bohoslužba výbojnější latinské, byly vytvářeny některé texty v českém jazyce, protože latinské duchovenstvo potřebovalo působit na lid také přímo. Již v 10. století existovaly v Čechách církevní latinské školy, které se nemohly obejít bez knih, a v nově zakládaných klášterech zahajovaly svoji činnost písárny (scriptoria) s knihovnami.
Ve 12. a 13. století se začala literatura v českém jazyce rozvíjet a šířit nejen v kruzích feudálních, nýbrž i v nově zakládaných městech. Dalším střediskem české knižní kultury se stala pražská universita, založená v roce 1348 císařem Karlem IV. jako první středoevropské vědecké a literární středisko. Husitské hnutí přineslo v první polovině 15. století zlidovění české knižní kultury a plné zapojení měšťanů a lidu do literárního snažení. Če-chové čerpali mnohé poznatky z cizí literatury cestopisné a zeměpisné a sami také podnikali četné cesty do zahraničí, na nichž si často nakupovali a domů přiváželi také knihy. Od 12. století existoval již pravidelný obchod knihami s Itálií a Francií a knihy byly v Čechách nejen nakupovány a dováženy, ale také za císaře Karla IV, opisovány a iluminovány a vyváženy do ciziny. Čechové tedy ve středověku nikterak nezůstávali pozadu za ostatními evropskými národy v oblastí kultury a vzdělanosti, nýbrž v nejednom ohledu se jim vyrovnali a stávali se důležitým činitelem mezi kulturními národy.
Je zcela přirozené, že Čechové nepřijímali pokusy o mechanické rozmnožování písma pasivně a nečekali, až k nim někdo nový vynález přinese, ale sami se jím velmi brzy aktivně zabývali. Záhy se seznámili s deskotisky, neboť nejstarší zachovaný dřevořez českého původu se sv. Kryštofem pochází z let 1430-1440 a podle zprávy luteránského faráře Jana Štelcara Želetavského z roku 1592 byl pořízen deskotiskem již roku 1459 traktát Mistra Jana Husa z Kostnice. Pražský rodák Prokop Waldvogel de Braganciis byl jedním z uchazečů o titul vynálezce knihtisku; zdržoval se v letech 1444 až 1446 v Avignonu a učil tam otiskovat své žáky patrně jednotlivá písmena, jak se to doslechl o pokusech Gutenbergových. Český lékař a duchovní Pavel Zídek viděl pravděpodobně roku 1459 v Bamberku tisk šestatřicetiřádkové bible Gutenbergovy a zachoval o tom zprávu ve svém latinském spise.
Jako u jiných národů, také v Čechách se na začátku dějin knihtisku objevuje několik pozoruhodných tisků, které nejsou opatřeny ani místem tisku, ani jménem svého tiskaře, ani letopočtem svého vydání. Je pochopitelné, že odborníci se proto neshodli vždycky při řešení těchto otázek a že se někdy setkáváme s několika různými názory. Největší pozornost byla od začátku studia prvotisků věnována nejstarší knize vytištěné v Čechách a tou je Kronika trojánská, rytířský román o osudech a pádu starověké Troje, složený koncem 13. století mesinským soudcem Guidonem z Kolumny. Není to tedy náboženská kniha, nýbrž historický román ve středověkém zpracování, vytištěný v českém jazyku. Kronika trojánská se o době svého vzniku zmiňuje pouze na posledním listě ve svém závěru („a že již od narození syna božího počínáme 1468") a o svém tiskaři a místě tisku mlčí vůbec.
Protože se nám v klášterní knihovně v Oseku u Duchcova zachoval rukopis, podle kterého byl snad prvotisk sázen, a tento rukopis je datován rovněž rokem 1468, vznikly již koncem 18. století pochybnosti, je-li datum prvotisku správné a nebylo-H tiskařem převzato mechanicky z nepozornosti nebo nedbalosti. Všechny důvody uváděné proti roku 1468 našly však opět své odpůrce, a ačkoliv spor není dosud s konečnou platností rozhodnut, převažují důvody, které mluví v neprospěch roku 1468. Písmem Kroniky trojánské je kaligrafická česká bastarda, převzatá z českých rukopisů šedesátých let, a celý prvotisk mohl býti docela dobře zhotoven za několik měsíců, zvláště bylo-li již písmo a zařízení tiskárny připraveno předtím, podobně jako tomu bylo i v jiných případech, takže stejný rok 1468 u rukopisu nedokazuje nemožnost prvotisku z téhož roku. V poslední době bylo však zjištěno, že některé litery Kroniky trojánské byly převzaty z pozdějšího latinského prvotisku plzeňského původu, Agenda pragensis, a proto bude nutno pravděpodobně rok jejího vydání posunout o osm až deset let později.
Řezem svého písma, jímž je méně dekorativní a výrazná česká bastarda, přizpůsobující se více potřebám knihtisku, je Kronice trojánské nejbližší druhý nejstarší český prvotisk, Nový zákon z roku 1475. Ani tento prvotisk neuvádí nic o svém původci a místu tisku a jeho \ datování je provedeno podle signetu na poslední straně. Tímto signetem jsou dva heraldické štítky zavěšené na větévce; mezi nimi je malé znaménko, podobné staré arabské číslici 4. Objevitel tohoto prvotisku, pražský knihovník Karel Rafael Ungár, četl na konci 18. století značku v pravém štítku jako latinské M, to jest číslici 1000, znaménko mezi štítky jako 4 a na levém štítku nalézal staré arabské číslice 75. Jestliže tyto číslice četl heraldicky, to jest odprava doleva, dostal letopočet 1475, o němž soudil, že je rokem vzniku Nového zákona. Ostatní odborníci po kratším váhání s Ungárovým řešením signetu souhlasili.
Do stejné skupiny jako oba předcházející české prvotisky patří svým písmem tak zvaný Dlabačův Nový zákon z doby po roce 1475. Svoje pojmenování dostal podle svého objevitele, strahovského knihovníka Bohumíra Jana Dlabače v začátcích našeho národního obrození. Dlabačův Nový zákon je sázen opět z české bastardy, do značné míry příbuzné a v tvarech některých písmen téměř totožné s bastardou Kroniky trojánské. Posledním prvotiskem tištěným variantou písma Kroniky trojánské je neilustrovaný český Pasionál. Kniha o životech a utrpení svatých a světic křesťanských, české zpracování známého latinského spisu italského spisovatele Jakoba de Voragine. Také Pasionál byl sázen kolem roku 1480 českou bastardou, avšak další její variantou se zprohýbanými tahy malých písmen a neklidným obrazem sazby. Je to opět nové písmo, jímž tiskař úspěšně tiskl text i verzálky ve dvou barvách (černé a červené) a sestavil jako první k snadnější orientaci v knize i rejstřík. Za místo, kde byly tyto první české tisky vyrobeny, se pokládá nejčastěji j u Kroniky trojánské a Dlabačova Nového zákona Plzeň, u Nového zákona z roku 1475 j a u Pasionálu Praha, avšak není vyloučeno, že vznikly všechny čtyři ve stejném podniku plzeňském.
V Čechách se však už od počátku netiskly jenom české knihy, nýbrž jako jinde také knihy latinské a později i německé, italské, francouzské, hebrejské, polské a dokonce i španělské. První tři latinské prvotisky českého původu se hlásí již do nejstaršího období českého knihtisku. Prvním je nesporně příručka pro kněze Statuta provincialia Arnesti, kterou nechal pořídit pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Tento prvotisk je již vybaven přesnými údaji o autoru, názvu, místu a datu tisku. Na posledním listě ctěme, že Statuta provinciana Arnés ti byla vytištěna v Nové Plzni dne 26. dubna roku 1476. Je to prvotisk technicky sice dosti primitivní, ale naproti tomu dvoubarevný, takže tato skutečnost mluví proti názoru některých zahraničních odborníků, kteří pokládají Statuta pro jejich přesné datování za nejstarší tištěnou knihu v Čechách. Statuta byla tištěna patrně jako ostatní dva latinské prvotisky této skupiny Čechem, protože je v ní použito opět bastardy českého původu.
Druhým latinským prvotiskem této skupiny je Missale ecclesiae Pragensis, latinská bohoslužebná kniha, která je první úplnou tištěnou knihou tohoto druhu v celé západní Evropě. Také pražský misál má přesné datování; na konci je vytištěno, že tisk skončil 19. listopadu 1479. Písmo misálu není totožné s písmem Statut, jeho řez je větší a robustnější, se silněji zdůrazněným kontrastem tučných a slabých tahů; strana misálu působí jednotným, klidným a slavnostním dojmem.
Třetím, posledním latinským prvotiskem této skupiny je rovněž příručka pro katolické kněze, potřebná při vykonávání bohoslužebných obřadů, Agenda Pragensia. Sama neobsahuje žádné datování, ale její vznik se klade do let 1476 až 1479. Na rozdíl od obou předchozích latinských prvotisků je sázena jiným druhem gotického písma, texturou, a to stejnou jako kalendář pražského misálu na prvních třech listech. I textura Agendy je domácího původu a tiskař ji patrně sám řezal i odléval podle domácí rukopisné předlohy. Po sedmi uvedených prvotiscích anonymního původu se seznámíme s prvním jménem, které se vynořuje z hlubin minulosti. Je to německý, snad kočovný tiskař Johann Alakraw, který se po kratším působení v Pasově roku 1484 objevil v jihočeském městečku Vimperku, l kde vydal dva latinské a jeden český prvotisk. Po roce 1484 všechny stopy Alakrawovy činnosti v Čechách mizí a jeho jméno se už neobjeví nikde jinde. Alakraw vydal jednak drobný populární spisek Soliloquia animae ad deum, připisovaný neprávem přednímu křesťanskému filosofovi Aureliu Augustinovi, a větší dílo významného scholastického filosofa Alberta Magna Summa de eucharistiae sacramento. Obě tato latinská díla na konci přesně uvádějí, že je vytiskl ve Vimperku Johann Alakraw roku 1484. Třetím Alakrawovým dílem byla česká mimice (lunární kalendář) mistra pražské university Vavřince z Rokycan na rok 1485, tištěná koncem roku 1484. Je to nejstarší český nástěnný kalendář a tiskař na něm uveden není. Bylo tomu tak proto, že to byl pouze tisk příležitostný, pro podnik Alakrawův málo významný. Přesto není pochyb, že i minuce je Alakrawovým dílem, neboť je v ní užito stejného písma jako v obou latinských prvotiscích a nadměrné množství tiskových chyb ukazuje rovněž na dílo cizího sazeče, který neznal český jazyk. Když český knihtisk přestal používat původních domácích písem, vyrobených podle
vzoru českých rukopisů, uplatňovalo se v něm hlavně písmo italského a německého původu. Ostatně již Alakraw tiskl v Čechách italskou rotundou a nikoliv německou texturou nebo frakturou. Proto se v Čechách brzy setkáváme s tiskaři, kteří přizpůsobovali svoje domácí písmo italským a německým vlivům a pracovali s bastardou domácího původu, na jejíž tvary měla zřetelný vliv rotunda a fraktura. Prvním z nich byl pražský tiskař, který se obvykle označuje jménem Janata z Vysokého Mýta, protože v archívním materiálu pražském se toto jméno vyskytuje, Jonata z Vysokého Mýta vytiskl roku 1487 pravděpodobně na Starém Městě pražském dva české prvotisky stejným druhem písma. Za první Jonatův tisk se považuje Žaltář krále a proroka Davida a za druhý druhé vydání zmíněné Kroniky trojánské od Guidona z Kolumny. Na konci obou těchto prvotisků je uvedeno, že byly vytištěny v Starém Městě pražském roku 1487 a 1488 (tehdy začínal nový rok již o vánocích), avšak jméno tiskařovo tam uvedeno není a proto není jisté.
Roku 1488 začala v Praze pracovat jedna z největších českých tiskáren 15. století, jíž se obvykle dává název Severýnova-Kampova. Z její duny vyšlo do roku 1513 na 20 tisků, z nichž část je velikého rozsahu. Prvním větším dílem, které vyšlo ze Severýnovy - Kampovy tiskárny, byla Pražská bible z roku 1488, o jejíž náklad se rozdělili podle závěru čtyři pražští měšťané: konšel a písař hor viničných Jan Pytlík ze Zvoleněvsi, Severýn kramář, lékař Jan Bílý z Chlumce a kupec Matěj od bílého lva. Protože žádný z těchto měšťanů není uveden jako tiskař, byl pravděpodobně hlavním podnikatelem Severýn kramář a tiskařem jeho tovaryš Jan Kamp. Po roce 1500 se vyučil knihtisku Pavel Severýn z Kapí Hory, potom řadu let pracoval patrně jako tovaryš a po smrti svého otce roku 1520 se stal majitelem jeho tiskárny.
Kromě Pražské bible vytiskla Severýnova-Kampova tiskárna v prvním roce své existence ještě Ezopovy bajky, kroniku štrasburského historika Twingera von Königshofen, zvanou Martimiani, a nástěnný kalendář na rok 1489 od hvězdáře pražské university mistra Vavřince z Rokycan. V letech 1490 a 1491 její činnost ochabla, protože známe z té doby jenom kalendáře, a v roce 1492 vydala také jen nepatrné dílko o osmi listech, Usnesení sněmovní o policejním řádu zemském. Teprve roku 1495 vytiskla Severýnova-Kampova tiskárna významné dílo velkého rozsahu, proslulý ilustrovaný Pasionál český od Jakoba de Voragine, a kromě toho kalendář na rok 1496. Z roku 1496 neznáme žádný tisk a z roku 1497 pochází jednak usnesení velkého sněmu zemského, jednak ilustrovaný Nový zákon. Po další dvouroční přestávce vyšla tři díla: Zřízení zemské Petra ze Šternberka, Zdeňka ze Šternberka a Albrechta Rendla z Úšavy, drobný spisek O tom, co mají všelijací lidé činiti od italského filosofa Marsiglia Ficina a pražské vydání českých Kompaktát. Roku 1501 byla vytištěna dvě významná díla: Knihy dvoje o lékařství proti štěstí a neštěstí od známého humanisty Franceska Petrarky a českobratrský kancionál. Další tisk následoval teprve roku 1505; byl jím traktát o mládenci marnotratném Pán rady.
Z tohoto neúplného přehledu, zkráceného o poslední léta činnosti Severýnovy-Kampovy tiskárny, je nápadná velká kolísavost její produkce. Jak si vysvětlíme vydání čtyř knih v prvním, roce a potom několikaletou ochablost? Zdá se, že podnikatelé tiskárny přecenili možnosti odbytu svých výrobků, zvláště když se objevily další konkurenční podniky, jako byla Benedova tiskárna v Praze, Martin z Tišnova v Kutné Hoře a Mikuláš Bakalář v Plzni. Od svého začátku až do roku 1513 používala Severýnova - Kampova tiskárna pouze českého písma, bastardy domácího původu, a teprve po tomto roce rozšiřovala svoje zásoby o zahraniční druhy kupované, hlavně texturu a švabach. Jíž od založení používala k výzdobě svých výrobků iniciál a ilustrací, zprvu neumělých a teprve později dokonalejších, a od roku 1497 zaváděla již také titulní list.
Posledním pražským tiskařem 15. století byl snad muž nazvaný v záznamech městského archívu Beneda. Vytiskl v letech 1492 až 1496 pět tisků novým druhem písma, švabachem. Z jeho tvorby je významný pouze spis mistra pražské university a duchovního správce strany podobojí Václava Korandy mladšího Traktát o velebné a božské svátostí oltářní, kterak má přijímána býti od věrných křesťanuov z roku 1493 s prvním českým tištěným titulním listem. Významné místo v dějinách českého knihtisku náleží Kutné Hoře, městu po Praze v 15. století nejpřednějšímu a nejbohatšímu. Tam se v roce 1488 pustil do tiskařského podnikání Martin z Tišnova a v listopadu 1499 dokončil tisk veliké ilustrované bible, zvané Kutnohorská. Je sázena a tištěna českou bastardou se silnějším vlivem italské rotundy, která přispívá ke klidnému a vyrovnanému obrazu strany a tedy i k snadné čitelnosti. Bible kutnohorská má množství obrysových ilustrací bez umělecké hodnoty a na konci originální tiskařskou značku, signet. Je to znak Kutné Hory s dvojitým W, iniciálkou krále Vladislava Jagelonského, držený po stranách dvěma havíři v kápích.
Již v nejstarším období českého knihtisku se uplatnil významnou měrou také tiskař slovenského původu, jímž byl nepochybně Mikuláš Bakalář a jenž působil v samotné jeho kolébce, v Plzni. Bakalář studoval na universitě v Krakově a usadil se v Plzni. Roku 1488 vydal v Plzni kalendář, v roce 1493 tam byl již měšťanem a majitelem domu, a když roku 1494 ovdověl, měl několik dětí. Roku 1495 se proto oženil podruhé, roku 1514 si začal stavět nový dům a před rokem 1520 zemřel. Bakalářova tiskařská činnost neměla umělecké aspirace, avšak vycházela již z přesného poznání převratného významu nového vynálezu. Bakalář působil v Plzni jako tiskař do roku 1513 a dnes známe 29 jeho výrobků. Jsou to 4 spisy náboženského obsahu, 5 děl morálně filosofické literatury, latinsko-český slovník Lactifer, 5 cestopisů, 6 knížek beletristických, 2 zpěvníky a 6 kalendářů, avšak nejsou vyloučeny další objevy. Z cestopisů jsou nejvýznamnější Bernarda von Breidenbach Traktát o zemí svaté, Ameriga Vespucci Spis o nových zemích a Knížka o putování po světě Johna de Mandeville. Z literárního hlediska zaslouží pozornosti staročeská satirická skladba Pod-koní a žák, Barlaam a Hádání smrti s člověkem.
Bakalářovy tisky se již řídí typografickými pravidly a nenapodobují rukopisy. Jsou tištěny jedním druhem švabachu, mají dobrou technickou úroveň, avšak v prvním období je jejich grafická úprava monotónní; teprve po roce 1506 má Bakalář větší zásobu písma a výtvarných prostředků k výzdobě svých děl. Většina jeho kalendám je nástěnných s ornamentálními i figurálními rámci. Ostatní tisky jsou většinou menších formátů; většinou jsou to osmerky a jenom výjimečně šestnácterky nebo kvart. Jejich rozsah je zpočátku neveliký a časem se zvětšuje; největším tiskem Bakalářovým je Guarinův Vokabulář Lactifer (1511) o 296 listech.
Začátky knihtisku na Moravě tvoří zvláštní a významnou kapitolu v jeho dějinách. Zpočátku je tu knihtisk soustředěn do dvou nejdůležitějších měst, do Brna a Olomouce. Mezi českým a moravským knihtiskem jsou však nápadné rozdíly jak v osobách prvních tiskařů a jejich národnosti, tak i v obsahu, jazyku a podobě jejich nejstarších výrobků. Zatímco v Cechách je převážná většina prvotisků českých, na Moravě jsou z 15 známých tisků dva německé, jeden latinsko-německý a 12 latinských. Svým obsahem jsou moravské prvotisky skoro z poloviny náboženského obsahu, pouze jeden je historického obsahu a dva jsou kalendáře. Tyto rozdíly mezi českým a moravským knihtiskem se obvykle vysvětlují odlišným historickým vývojem obou zemí; na Moravě nebylo sídlo panovníkovo ani universita a také poměr mezi pány a rytíři a mezi měšťany byl jiný než v Čechách. Husitské hnutí, které přinášelo demokratizaci vzdělání a zvýšení gramotnosti lidových vrstev, nenalezlo na Moravě takového rozšíření jako v Čechách. Nejdůležitější moravská města (Olomouc, Brno, Jihlava a Znojmo) zůstala katolická s německou správou a neměla tak silný zájem o českou literaturu. Také uherské vlivy měly na Moravu větší přístup a více se tam uplatňoval latinský humanismus.
První moravský tiskař Konrád Stahel pocházel pravděpodobně ze Švábska, pracoval snad nejprve jako společník Benedikta Mayra v Pasově, roku 1484 vytiskl z podnětu biskupa Jana Filipce v Benátkách se dvěma společníky Breviarium Olomucense a 7. října 1486 již dokončil v Brně tisk latinské liturgické knihy Agenda Olomucensis italským písmem (rotundou). V Brně působil čtrnáct let a vytiskl více než deset tisků, některé společně s Matyášem Preinleinem. Kromě náboženských knih, učebnic latiny a kalendářů zaslouží pozornosti právnický spis padovského právníka Jana Jakuba Canis De modo studiendi in utroque iure z roku 1488, dílo maďarského historika a právníka Jana Thurócze Chronica
Hungarorum, kronika uherských králů věnovaná králi Matyáši Korvínovi z téhož roku a malá knížka o lázních s léčivými vodami Klementa von Gracz Von allen paden dye von nátur hayss sint (1495), bohoslužebná kniha Missale Strigoniense (1491) a žaltář Psalterium Olomucense (1499), věnovaný olomouckému biskupovi Stanislavovi Thurzovi.
Tisky Stahelovy a Preinleinovy dosvědčují, že se oba tiskaři vyučili v Benátkách u vynikajícího tiskaře Erharda Ratdolta, a proto jejich typografická i. grafická úroveň je vysoká. Některé z nich jsou opatřeny ilustracemi, nejbohatěji Thuróczova Chronicallungarorum, vyzdobená 41 dřevořezy s postavami sedících uherských panovníků; tyto ilustrace však nejsou stejné jako v Ratdoltově vydání z téhož roku v Augsburku. Naproti tomu kanónový obraz v Missale Strigoniense (Kristus na kříži s Marií a Janem) je stejného původu jako v Ratdoltově misálu augsburském. Poslední tisk Stahelův, Psalterium Olomucense (1499), má dřevořezy vysoké úrovně; pro nás je zvláště významný dřevořez na druhém listu žaltáře, zobrazující patrona olomouckého dómu sv. Václava se štítem, korouhví a znakem olomouckého biskupství.
Práce Stahelovy a Preinleinovy tiskárny v Brně roku 1499 končí a o Stahelovi nám není nic více známo; zato však jeho společník Matyáš Preinlein, pocházející z Ulmu, vydal ve stejném roce v Olomouci satirický latinský spis Planctus ruinae ecclesiae. Kromě toho vytiskl Preinlein v Olomouci téhož roku ještě gramatický spis, jehož zlomek se nedávno našel v Universitní knihovně v Cambridgi, a další latinský satirický spis Quaestio fabulosa recitata per magistrům Johannem Schramm, který je ukončen několika německými větami. Prémiem užíval v Olomouci stejného písma jako v Brně, avšak doplnil je ještě o nové další typy stejného druhu, rotundy. Preinleinovy tisky v Olomouci jsou prosté, bez výzdoby a horší úrovně, než tomu bylo v Brně; zdá se, že to byla malá, chudě vybavená dílna, jejíž trvání zůstalo omezeno pouze na jediný rok. Proč se Preinlein přestěhoval z Brna do Olomouce, není dosud objasněno.
Příčinou zániku Preinleinovy tiskárny v Olomouci bylo pravděpodobně vystoupení vážného německého konkurenta Konráda Baumgartena, prvního skutečného kočovného tiskaře v našich zemích. Konrád Baumgarten pocházel z jihoněmeckého Rottenburgu, vyučil se knihtisku patrně v Lůbecku a působil v letech 1498-1499 v královském polském městě Gdaňsku. Roku 1500 se objevil v Olomouci a pracoval tam do jara 1502. Roku 1503 pokračoval ve své tiskařské činnosti ve Vratislavi a byl tam přijat za měšťana. V roce 1506 se však zdržoval ve Frankfurtu nad Odrou; po třech letech všechny stopy po něm mizejí. Je prokázáno, že byl imatrikulován na universitě, avšak měl-li právo psát se a tisknout jako magistr, nevíme. Všechny Baumgarteiiovy tisky jsou latinské, náboženské nebo filosofického obsahu s humanistickou nebo protibratrskou tendencí. Do Olomouce povolal
Baumgartena pravděpodobně probošt olomoucké kapituly, humanista Augustin Kasenbrod, aby pracoval pro potřeby kapituly a katolické církve. Baumgarten měl na svoji dobu znamenitou zásobu písma: dolnoněmeckou textura, italskou i vlastní rotundu a bastardu. Svoje tisky zdobil někdy na titulním listě dřevořezem a na jejich konci umísťoval svůj signet v podobě erbu, na němž je zobrazen strom v zahradě a kolem něho na stuze iniciálky GB.
Kromě tiskařů na území našeho státu si musíme v 15, století všimnout alespoň stručně činnosti tiskařů českého původu v cizině a práce některých zahraničních tiskařů, pokud tiskli bohemikální knihy pro české potřeby. Prvním tiskařem, který pocházel z Čech a působil v cizině po Prokopu Waldvogelovi, byl Johann Sensenschrnid, původem z Chebu, vyučený patrně v Mohuči. Sensenschrnid se stal roku 1470 prvním tiskařem v Norimberku a tím nám poskytl mimoděk důkaz, že nebylo třeba v Čechách čekat, až k nám někdo cizí přinese knihtisk z Norimberka, jak se dříve tvrdívalo. Od roku 1478 tiskl pravděpodobně v Bamberku s výjimkou roku 1485, kdy pracoval v Řezně. V tomto období vytiskl několik děl, která mají přímý vztah k českým zemím, např. Missale Olomucense (1488) a Missale Pragense (1489). Sensenschrnid zemřel roku 1491 v Bamberku a nezdá se, že by si zachoval nějaký hlubší vztah ke svému rodišti.
Dále se od své vlasti dostal moravský humanista Matyáš z Olomouce, zvaný latinsky Mathias Moravus, který byl zaměstnán nejprve v Anglii jako písař, roku 1474 se stal tiskařem v Janově a od roku 1475 se trvale usadil v Neapoli, kde měl patrně lepší" finanční podmínky. Matyáš Moravus vytiskl značný počet latinských knih; italská byla patrně jen jediná, česká žádná. Většinou to byly spisy náboženského obsahu (pro bohoslužebné po-třeby), ale také díla lékařská, astronomická, právnická, gramatická a knihy starověkých klasiků. Jeho tisky vynikají krásným humanistickým italským, písmem (antikvou i gotikou) a uměleckou úpravou, takže jsou pokládány za významná díla 15. století. Moravus byl vzdělaným humanistou a spolupracoval také s vynikajícími humanistickými učenci italskými; tiskl patrně do roku 1492.
Nejvýznamnějšího postavení dosáhl v cizině Valentino de Moravia, nebo plným jménem Valentin Fernandez de Moravia, od roku 1495 trvale usedlý v Lisabonu. Jak se dostal z Moravy do Portugalska, nevíme; vynikl tam jako skvělý matematik a zeměpisec, zkušený \ námořník a obchodník, který si pro své námořní mapy získal významné postavení u dvora. V Lisabonu pracovaly zpočátku jenom tiskárny židovské a Fernandez tam byl prvním tiskařem křesťanským. Překládal spisy o nových zámořských objevech z portugalštiny do němčiny, psal sám původní díla zeměpisná, vydával knihy latinské a portugalské s vynikajícím smyslem pro jejich uměleckou výzdobu. Vytiskl nejméně 17 knih z různých vědních oborů, avšak nebyl ve spojení se svým rodištěm a neměl vliv na vývoj našeho knihtisku.
Kromě těchto tiskařů bylo také několik Cechů zaměstnáno v Paříži a Benátkách jako korektoři tamních tiskáren. Naopak zase několik zahraničních tiskařů pracovalo pro české potřeby. Významný norimberský tiskař Georg Fuchs ze Sulzbachu vytiskl pro české země deset liturgických knih, štrasburský Johannes Gruninger vydal roku 1485 latinský traktát Hilaria Litoměřického a roku 1499 Olomoucký breviář, lipští tiskaři Konrád Kachelofen a Melchior Lotter vytiskli v letech 1497 až 1522 tři vydání Pražského misálu. Vídeňský tiskař Johannes Winterburger měl v letech 1500 až 1515 s českými zeměmi obchodní spojení, Petr Liechtenstein z Kolína nad Rýnem vydal roku 1506 v Benátkách pro Čechy tak zvanou Benátskou bibli a další tři tisky a norimberský Jeroným Holtzl vytiskl pro Jednotu českobratrskou v českém jazyce spisy bratra Lukáše a lékaře Jana Černého. Zdá se tedy, že ani časně a úspěšně zavedený knihtisk do Čech zdaleka nestačil rychle rostoucím potřebám české společnosti a musel být vydatně doplňován i zahraničními tiskařskými podniky.
Nejstarší období českého knihtisku má několik charakteristických rysů. Po jazykové stránce je většina prvotisků českých a z hlediska obsahového je poměrně značný počet knih světského obsahu. Dalším nápadným rysem je aktivní nebo možno říci přímo tvůrčí poměr Čechů k novému vynálezu, s nímž se snažili co nejdříve seznámit a prakticky zabývat s dobrým úspěchem, takže zajistili své vlasti velmi čestné umístění v zavedení knihtisku. Jiným zvláštním rysem českého knihtisku je poměrně vysoká úroveň typografická a slabší stránka ilustrační a dekorativní. Nedostatek schopných umělců a grafiků v Čechách byl patrně způsoben náboženskou reformací a jejími puritánskými snahami. Na Moravě je patrný silnější vliv humanismu, slabší následky reformace a daleko menší aktivita domácích tiskařů.
Konec 15. a začátek 16. století není žádným mezníkem v českých dějinách politických ani kulturních, takže nemáme vlastně jiného důvodu mluvit o konci nejstaršího období, než že se přizpůsobujeme mezinárodní konvenci, podle níž se tisky 15. století pokládají za zvláštní uzavřenou oblast, za období prvotisků čili inkunábulí, to jest za období, v němž byl knihtisk všude v kolébce. Tato mezinárodní konvence není sice věcně oprávněná, protože vývoj knihtisku v jednotlivých zemích nebyl rovnoměrný a období prvotisků v Německu a Itálii se nedá ve své kvantitě ani kvalitě srovnávat se stejným obdobím v jiných zemích a tedy ani v Čechách, Uhrách a Polsku, avšak obor studia prvotisků je dnes v mezinárodním měřítku již tak specializován a propracován, že by naše odlišné názory mohly býti pokládány jenom za kuriózní.
V českém knihtisku máme však přece důvod, proč odlišujeme knihu 16. století od předchozího období, a to je její vlastní podoba. Teprve kolem roku 1500 proniká do české tiskařské produkce ve větší míře humanistická literatura a na její gotický vzhled začíná působit nový sloh výtvarného umění, renesance. Okolo roku 1500 byl v Praze vydán tiskem český list italského filosofa novoplatonského směru Marsiglia Ficina O tom, co mají všelijací lidé činili, roku 1501 vyšly Petrarkovy Knihy dvoje o lékařství proti štěstí a neštěstí, roku 1507 byla vydána poprvé česky Boccacciova Historie o nešťastné lásce dvou zamilovaných a roku 1519 jeho Historie o Floriovi a Biancefoře. I v českém knihtisku se natrvalo uplatňuje pro tisk latinských textů antikva a již v roce 1533 se setkáváme s prvním pokusem tisknout také český text antikvou. Na titulních listech zdomácňují renesanční ornamentální rámce s portály, rostlinným i figurálním dekorem, erby a typickými putty, ilustrace jsou naplněny plně životnými postavami v realistickém prostředí, iniciálky a viněty ožívají typickou renesanční výzdobou.
Období 16. století až do Bílé hory bylo velmi příznivé pro rozvoj českého knihtisku. Vláda krále Vladislava II. byla málo energická a od druhého desetiletí byl v zemi celkem klid, takže se mohly napravovat hospodářské škody minulých válek i domácích stavovských rozbrojů. Jenom složité náboženské poměry zůstaly jako podnět k častým vnitřním sporům a třenicím, ale to mohlo knižní produkci spíše podporovat než brzdit. Teprve energická a rázná vláda krále Ferdinanda I. začala omezovat rozvoj českého knihtisku. Cenzurní opatření existovala sice již od počátku 16. století, ale nebyla prováděna tak, aby podstatně omezovala knižní produkci. Teprve Ferdinand I., aby zabránil nesnadno kontrolovatelné činnosti venkovských tiskáren, omezil roku 1537 tisk na Prahu a Plzeň a po nezdařeném odboji v roce 1547 zakázal na nějakou dobu knihtisk vůbec. Omezení knihtisku nemohlo mít přirozeně dlouhé trvání a okolo roku 1550 se začíná v tiskárnách opět pracovat. V druhé polovině 16. století nastalo za snášenlivého Maxmiliána II. uklidnění náboženských poměrů a zejména kulturní rozkvět za Rudolfa II. prospíval rozvoji českého knihtisku a literatury.
Činnost některých tiskáren v Praze a Plzni překračuje konec 15. století a pokračuje bez přerušení i na začátku 16. století. Pracují především největší pražská tiskárna, označovaná v literatuře jako Severýnova, a čilý podnik Mikuláše Bakaláře v Plzni. Jejich technické a grafické vybavení se v 16. století zlepšuje jak co do druhů písma, tak i nového stylu výzdoby. V Severýnově tiskárně pracoval již brzy po roce 1500 pravděpodobně syn Jana Severýna z Meziříčí, kramáře, měšťana a konšela Starého Města pražského, Pavel Severýn z Kapí Hory, vladyka stavu rytířského, stoupenec luteránského směru, nakloněný českým bratrům, majitel několika domů a vinic v Praze, vsi Zelence a tvrze Jirny. Pavel
Severýn se stal výhradním majitelem tiskárny patrně po smrti svého otce roku 1520 a vedl ji samostatně až do roku 1541, kdy ji odevzdal svému zeti Janu Kosovskému z Kosoře. Jako zeť pražského konšela Václava Sovy z Lib oslavě byl Pavel Severýn také veřejně činný a v letech 1534 až 1537 byl pražským purkmistrem.
Po několikaleté přestávce oživuje činnost Severýnovy tiskárny roku 1513 tiskem Kompaktát, pokračuje Zrcadlem marnotratných (1515) a znovu se silněji připomíná v roce 1520 tiskem postily Petra Chelčického, na níž navazují dva spisy Martina Luthera. Roku 1529 vydává Pavel Severýn poprvé svoji bibli (zvanou Severýnka) a roku 1537 vychází její druhé vydání. Jeho vrcholnými tiskařskými díly jsou kancionály, a to Písně Václava Miřínského (1531) a proslulý českobratrský kancionál Jana Roha Písně chval božských (1541). Kromě toho vychází z jeho podniku množství spisů rozmanitého jiného obsahu, např. o štěpování stromů, o pouštění krve žilami, pranostiky, tituláře aj. Rozsahem své práce, materiálovým vybavením, technikou a uměleckou dovedností patřila Severýnova dílna k předním českým tiskárnám první poloviny 16. století.
Prvním pražským tiskařem 16. století se stal pražský měšťan Mikuláš Konáč z Hodiškova, úředník, knihtiskař, překladatel, vydavatel a spisovatel. Vyženil dům u Matky Boží na louži (na dnešním náměstí primátora Vacka), roku 1520 jej prodal a koupil si jiný v Ovocné ulici u U bílého lva. Společně s Janem Volfem z Moravy začal tisknout roku 1507 a do roku 1530 vydal přes třicet českých a latinských tisků. Jsou to většinou díla světského obsahu, dokazující vlivy humanismu a renesance, někdy drobné (Petrarca, Boccaccio), jindy větší, jako Česká kronika Enea Sylvia Piccolomini (1510), Životové a mravná naučení mudrců přirozených od Valtera Burleigha (1514), Výklady dvanácti článků víry Mistra Jana Husi (1520), kancionál Václava Miřínského (1522), mravoučné a renesanční povídky i drobné aktuální tisky, které ukazují podobně jako u Bakaláře Konáčův smysl pro různé aktuální veřejné i politické události domácí i zahraniční. Praha se stala v 16. století nejen střediskem českého knihtisku, ale také prvním místem, kde se v Čechách tisklo hebrejsky. Roku 1513 vydal první hebrejskou knihu v Praze patrně potulný židovský tiskař, jemuž se nepodařilo založit trvalou tiskárnu, avšak roku 1527 dostal již privilegium na tisk hebrejských knih pražský žid Heřman a po něm roku 1545 jeho syn Mojžíš. Za jeho působení však vznikla v Praze již druhá hebrejská tiskárna a protože všichni dědicové těchto tiskařů se v osmdesátých letech začali nazývat impresory, vystupuje v Praze na konci 16. století veliké množství židovských tiskařů. Obě tiskárny pracovaly až do poloviny 17. století, kdy byly přechodně uzavřeny. Po svém obnovení však upadaly pro trvalé neshody svých majitelů a v roce 1804 zanikly.
Významnou epizodou v dějinách pražského knihtisku se stalo působení běloruského lékaře Františka Skoriny, který v letech 1517-1519 překládal části bible do ruštiny a tiskl je cyrilským písmem s výzdobou, dokonalejší, než měla tehdy tiskárna Severýnova a Kopáčova. Skorina pocházel z Polocka, studoval na krakovské a padovské universitě, dosáhl hodností doktora lékařství a v Praze vytiskl bibli ruskou o sedmi dílech a Pražský žaltář.
Roku 1520 Prahu opustil a pokračoval ve své činností ve Vilně, kde se stal zakladatelem běloruského knihtisku. Vrátil-li se později znovu do Prahy, není jisté; po roce 1535 pravděpodobně zemřel. Jeho tisky prozrazují západní vlivy a mají vysokou typografickou úroveň.
Na Starém. Městě pražském tiskl od roku 1538 také Jan Severýn mladší, o němž sice nevíme, v jakém byl příbuzenském poměru k Pavlu Severýnovi, ale o němž Tobolka soudí, že byl v posledních letech jeho pomocníkem bez samostatné tiskárny. Z tisků Janem Severýnem podepsaných je nejvýznamnější obrana utrakvismu a politiky Jiřího z Poděbrad Hádání pravdy a lži o kněžské zboží a panování jich od Ctibora Tovačovského z Cimburka (1539) a Hájkova Kronika česká (1541), Z edic Severýnské tiskárny Jan Kosořský z Kosoře byl sice nadaný tiskař a kartograf, ale špatný hospodář. Roku 1547 vydal Knihu o hořekování a naříkání spravedlnosti, královny a paní všech ctností od Mikuláše Konače z Hodiškova, roku 1550 Práva a zřízení zemská a roku 1554 největší českou knihu této doby, Můnsterovu Kosmografii v českém překladu a zpracování Zikmunda z Puchová. V sedmdesátých letech však se jeho hospodářské poměry zhoršily natolik, že v letech 1574-1577 seděl ve vězení pro dluhy.
Jan Severýn mladší byl roku 1540 ve spojení s tiskařem Bartolomějem Netolickým, který uměl obratně těžit z přízně krále Ferdinanda I. a ze svého přestupu ke katolictví. Roku 1541 dostal privilegium na všechny úřední dvorské tisky a roku 1547 byl jediným pražským tiskařem, který mohl tisknout. Protože ostatní tiskaři zákaz obcházeli a tiskli tajně dále, upozorňoval na to krále, který marně vydával nové zákazy; když Ferdinand I. viděl marnost svého počínání, povoloval znovu ostatní tiskárny pod podmínkou, že na každém jejich díle bude uveden autor nebo tiskař a místo tisku, ale ani toto nařízení nebylo dodržováno. Netolického tisky neměly mimořádnou úroveň a ani královská privilegia, ani stížnosti a žaloby na ostatní tiskaře mu nepomáhaly k lepší prosperitě; proto si v roce 1549 přibral za společníka mladého Jiříka Černého Rožďalovského, zvaného Melantrich, který měl vysokoškolské vzdělání a zahraniční zkušenosti. Po společné edici několika drobných tisků a úspěšném vydání české bible (1549) se Netolický v roce 1552 vzdal svého podniku ve prospěch Melantrichův.
Ponecháme stranou činnost některých menších tiskařů pražských, jako byl Jan Had a jeho dědic Jan Kantor, a podíváme se raději alespoň letmo na vývoj knihtisku v jiných českých městech. První nová tiskárna po roce 1500 byla založena Pavlem z Meziříčí v Litomyšli roku 1503 pro potřeby Jednoty bratrské. Tiskárna Pavla z Meziříčí byla umístěna v domě Na hoře Olivetské a proto byla nazývána Olivetskou (in monte Oliveti) a její majitel se psal Olivetský (Olivecensis). Tiskl nástěnné kalendáře, drobné tisky, spisy českých bratří i jiných vyznání, takže není možno jeho podnik pokládat za oficiální tiskárnu českých bratří. Litomyšlskou tiskárnu vyženil jeho oddaný spolupracovník a zeť Alexander Oujezdský a vydával v ní bratrské tisky v krásné úpravě až do roku 1547. Vytiskl patrně také něco proti králi Ferdinandovi L, protože po jeho vítězství odešel z města a zdržoval se v Německu, Polsku a na Moravě, a do Litomyšle se vrátil až po jeho smrti. V polských Šamotulech na zámku pana Lukáše z Górky vytiskl roku 1561 proslulý českobratrský kancionál, jeden z nejkrásnějších bratrských tisků.
Druhou českobratrskou tiskárnu nadprůměrné úrovně založil v Mladé Boleslavi Mikuláš Klaudián (Kulhavý), původně korektor norimberského tiskaře Jeronýma Hóltzela. Roku 1520 zahájil v Mladé Boleslavi svoji činnost vynikající tiskař a grafik Jiřík Štyrsa. Jeho tiskárna měla své sídlo na hoře Karmeli (in monte Carmeli) a pracovala pouze deset let; tiskla hlavně spisy náboženské, nejvíce díla bratra Lukáše, kancionály a biblické texty bez ohledu na finanční efekt, a to bylo příčinou jejího konce. Skoro současně s Klaudiánem objevil se v Bělé pod Bezdězem bakalář pražské university s norimberskou praxí Oldřich Vsienský z Mnichova, Vytiskl tam několik náboženských pojednání, kalendářů s pranostikou a na titulním listě Erasma Rotterdamského O rytíři křesťanském nám. zobrazuje soudobou tiskárnu. Ani Velenskému nepřinesla jeho tiskařská práce hmotný zisk a proto ji přerušil a odešel na Moravu.
Moravský knihtisk byl na začátku 16. století v rukou mužů, kteří pracovali pro náboženské sekty. V letech 1526-1527 tiskl pro novokřtěnce v Mikulově Baltazar Hubmajer; vytiskl tam asi 17 knih a byl za to upálen. Roku 1527 se objevila tiskárna v Prostějově, sídle sekty bratrů habrovanských, jejichž ochráncem byl Jan Dubčanský. Pracoval v ní Kašpar Neděle, zvaný také Kašpar Prostějovský nebo Aorgus. Roku 1530 přesídlil do Lulce (in monte liliorum) na panství Jana Dubčanského a působil tam až do jeho uvěznění roku 1537. Mezitím se s ním setkáváme také v Náměšti, kde vytiskl první českou tištěnou gramatiku Beneše Optáta a Petra Gzela (1533), český překlad Nového zákona podle Erasma Rotterdamského aj. Tragický byl osud syna Pavla z Meziříčí, Jana Olivetského z Olivetu, který se po začáteční činnosti v Prostějově usadil v roce 1538 v Olomouci, tiskl tam kalendáře, almanachy, zemská zřízení, spisy katolické i nekatolické a byl proto roku 1547 popraven.
V první polovině 16. století se český knihtisk rozvíjel jenom zvolna pro různé hospodářské, politické a technické potíže; když však nastaly v druhé polovině století příznivější poměry, došlo k jeho rychlému rozkvětu. Na začátku 16. století začaly ustupovat prvotiskové gotické druhy písma okrouhlému švabachu a z něho se vyvíjela ostřejší fraktura. Pro tisk latinských textů se však prosazuje pravidlo používat antikvy a kurzívy. Tato pravidla se uplatňují i v Čechách, ačkoliv již v třicátých letech vznikají pokusy o tisk českého textu antikvou, jež v polovině 17. století obnovuje v Amsterodamu Jan Amos Komenský. I když se Francie a Anglie v 16. století zbavily gotického písma a zavedly pro tisk svého národního jazyka antikvu, v Čechách se gotické písmo pro český text pevně drželo až do konce 18. století.
Reprezentantem pražského knihtisku v druhé polovině 16. století se stal vzdělaný a zkušený Jiří Melantrich z Aventýnu. Narodil se asi roku 1511 v Rozdalovicích, studoval na pražské universitě, po roce 1534 dosáhl bakalářské hodnosti a odešel patrně do Wittenberku, aby tam ve studiích pokračoval. Poznal snad Lutherova přítele Filipa Melanchthona a na svých cestách se seznámil s humanistou Zikmundem Hrubým z Jelení, který působil jako správce a později jako korektor Frobeniovy tiskárny v Basileji. Zikmund Hrubý asi přivedl Melantricha do Frobeniovy tiskárny a tato okolnost rozhodla o celém dalším životě Melantrichově. Ve Frobeniově tiskárně získal Melantrich pod vedením Zikmunda Hrubého nejen mnoho technických poznatků, ale seznámil se také s humanistickou metodou vydávání knih. Po pobytu v Norimberku se Melantrich vrátil domů pravděpodobně roku 1540 se značnými vědomostmi, zkušenostmi a jistě i smělými plány.
Po kratším působení u Gůnthera v Prostějově vrací se Melantrich do Prahy a stává se pomocníkem a společníkem privilegovaného tiskaře Bartoloměje Netolického, nepřinášeje do podniku sice žádný vklad, ale zato dostatek svěží energie mladého podnikatele. Roku 1549 vytiskl Melantrich Netolickému ve velikém nákladu ilustrovanou českou bibli a již roku 1552 koupil jeho tiskárnu. Využil svých zkušeností a známostí v cizině, kupoval tam nové nářadí, písmo i štočky a rozšiřoval neustále svůj podnik. Koupil si dům na Starém Městě pražském a tam tiskárnu z Malé Strany přestěhoval. Stal se nejen tiskařem a nakladatelem, ale především vydavatelem, jazykovým a literárním upravovatelem, překladatelem, autorem a častým pisatelem předmluv. Z jeho tiskárny vyšlo přes 200 tisků. Kromě knihtisku se však věnoval i vinařství. Stal se zámožným měšťanem, erbovním pánem a staroměstským konšelem.
Melantrichovy tisky nemají stejnou úroveň. Knihy lidové, modlitební a školní jsou vybaveny jednoduše a nemají ani reprezentativní titulní listy. Jiná díla s dobře upraveným titulním listem nesou Melantrichův signet. Veliká díla reprezentační jsou ovšem vypravena nákladně a není v nich šetřeno výzdobou a ilustracemi. Titulní listy takových děl jsou vyzdobeny dřevořezy s bohatými renesančními rámci, různými dřevořezy a v bibli z roku
1570 máme dokonce zachovanou Melantrichovu podobu jako klečícího měšťana před krucifixem na výšině za městem. Některé ilustrace Melantrichových tisků, např. v jeho biblích, mají sice vysokou úroveň, ale nejsou původními pracemi domácích umělců. Vysokou úroveň mají realistické dřevořezy v Mattioliho herbáři z roku 1562, a to jak portréty Mattioliho a českého překladatele Tadeáše Hájka z Hájku, tak í obrázky léčivých rostlin, jichž je přes dvě stě. Původní tvorbou byly také ilustrace k Masopustu Vavřince Rvačovského z roku 1580. Ke svému učiteli Frobeniovi se mladý Melantrich hlásil veřejně tím, že používal podobného signetu; později měl ovšem několik jiných, vlastních značek.
Pro Melantrichovu tiskárnu bylo štěstím, že si jeho nejstarší dceru vzal mistr pražské university Daniel Adam z Veleslavína, který se tímto krokem rozešel s vědeckou kariérou a stal se v posledních letech Melantrichova života tiskařem. Adam z Veleslavína přednášel předtím na universitě sedm let historii a byl mužem všestranně vzdělaným. Kromě toho dovedl se obklopit vynikajícími spolupracovníky a dát tiskárně určitý zásadní program. Chyběly mu sice vynikající tvůrčí schopnosti, avšak měl široký rozhled a byl energický, prostý, upřímný a přátelský. Přesto se měl stát jediným dědicem Melantrichovým jeho syn Jiří Melantrich mladší, vyučený tiskař, avšak bez vynikajících vlastností svého švagra. Jiří Melantrich mladší také po dosažení plnoletosti roku 1584 se ujal vedení tiskárny. Byl však velmi špatným hospodářem, v krátké době se velmi zadlužil, prohrával spory s věřiteli a z kritické situace ho vysvobodila předčasná smrt roku 1586. Zanedbanou a částečně rozebranou tiskárnu od věřitelů zachránil pro sebe Daniel Adam z Veleslavína.
Daniel Adam z Veleslavína vynaložil veliké úsilí, aby znovu zvelebil zanedbanou Melantrichovu tiskárnu. Přesto, že převzal tiskárnu s dluhy, které musel splácet, nakoupil mnoho nových druhů písma, opatřoval si štočky s výzdobou a ilustracemi a za 14 let vydal 81 větších knih historických, filologických, přírodovědných, lékařských, právnických, hospodářských a náboženských. Bylo to např. druhé vydání jeho vlastního díla Kalendář historický (1590), Karionova Kronika světa (1584), Hoziova Kronika moskevská (1590), Loevenklauova Kronika nová o národu tureckém (1594), Kuthenova a Sylviova Kronika česká (1585), Emmeliova Sylva quadrilinguis (1598), Juniův Nomenclátor quadriliriguis (1598), téhož Nomenclátor omnium rerum (1586), Büntingovo Itinerarium sacrae scripturae (1592), Mattioliho Herbář aneb Bylinář (1596), Lauterbeckova Politia histórica (1584 a 1592), bible, žaltáře apod. Tato pilná práce byla však v roce 1599 přerušena náhlou smrtí Adama z Veleslavína. Jeho činnost literární, vydavatelská a tiskařská byla vysoko hodnocena již jeho současníky, jimiž byl nazván, archeotypografem, nad jeho smrtí truchlilo 33 básníků.
Protože Veleslavínovu synovi Samuelovi bylo při otcově úmrtí teprve 7 let, vedla několik let tiskárnu jeho matka, vdova Anna. Roku 1605 se provdala za tiskaře Jonatu Bohutského z Hranic, který se ujal řízení tiskárny, avšak Anna již po roce druhého manželství zemřela. Bohutský pak řídil tiskárnu až do roku 1613, kdy se jí ujal jíž plnoletý Veleslavínův syn Samuel. Vytiskl hned roku 1613 bibli, potom několik menších í větších děl, např. v roce 1618 Práva městská Kristiána z Koldína a Apologii stavovskou, a jako nekatolík měl účast na českém povstání. Po bělohorské bitvě utekl z obavy před trestem za hranice, a když se na Lichtensteinovu výzvu nevrátil zpět, byl prohlášen za rebela a jeho majetek i tiskárna zabaveny. Slavná Melantrichova a Veleslavínova tiskárna připadla jezuitům, kteří si z ní vybrali, co se jím hodilo, a zbytek prodali Juditě Bylinové.
Z ostatních tiskařů zaslouží zmínky ještě Jiří Jakubův Dačický, který vydával knihy různých nekatolických směrů a měl proto mnoho nepříjemností. Současně s Dačickým tiskl i jeho učitel Jan Kozel, vydavatel Prefátovy Cesty z Prahy do Benátek. Jiný Kozlův tovaryš Jiří Černý (Nigrinus) začal tisknout roku 1572 a stal se po Melantrichovi nejvýznamnějším pražským tiskařem v 16. století. Tiskařem lidového čtení i tisku byl Burian Valda z Bělé a naopak tiskařem vysoké úrovně byl malíř a grafik Michal Petrle z Annaberku. Jiným znamenitým pražským tiskařem byl Daniel Sedlčanský (Sedesanus), vydavatel příležitostných básní a událostí, kalendářů, sněmovních artikulí a zejména spisů polského šlechtice Bartoloměje Paprockého z Hlohol s dokumentárními dřevořezy Jana Willenberga. Drobnější tisky vycházely z dílny Jana Šumaná, Jiříka Závěty ze Závětic, Jana Otmara Jakubova Dačického, Jana Stříbrského, Pavla Sessia, Daniele Karla z Karlsperka, Matěje Pardubského a jiných. Celkem v Praze působilo 83 tiskařů, kteří pracovali do Bílé hory.

Zdroj:
Pět století českého knihtisku / František Horák. Praha: Odeon, 1968