Lóže u Zeleného slunce
773 POLOŽEK | 6721 REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ | 77 UŽIVATELÉ ONLINE |  18.prosinec 2017 03:18:12
Pět století českého knihtisku II. 26.04.2011
Nejen v Čechách, ale i na Moravě dosahoval knihtisk v druhé polovině 16. století mimořádných výsledků. V Prostějově a Olomouci měl svůj podnik Jan Giinther, vyučený v Norimberce, vydavatel děl Dubraviových, Straněnského, Flaviových, Bavorovského, Blahoslavových a jiných. Od jeho dědiců koupil tiskárnu bývalý faktor Bedřich Milichthaler a po jeho smrti Jiří Handle. Avšak všechny jmenované tiskárny české i moravské předčily svou typografickou i jazykovou úrovní tajné podniky českých bratří v Ivančicích a Kralicích, jejichž výrobky je možno hodnotit podle nejpřísnějších měřítek. U kolébky ivančické tiskárny stál slavný českobratrský biskup Jan Blahoslav, muž neobyčejně vzdělaný a zcestovalý, který měl k tomuto úkolu zvláštní předpoklady, neboť za svých studií v Basileji bydlil u znamenitého korektora a spolupracovníka Frobeniovy tiskárny Zikmunda Hrubého z Jelení a v Ženevě poznal díla slavného pařížského tiskaře Roberta Etienna (Stephana).
Vlastním zakladatelem ivančické tiskárny byl podle tradice Alexander Oujezdský roku 1562 a jejím správcem se stal Jan Blahoslav, který v ní vydal mimo jiné čtyři svá díla: překlady Nového zákona (1564 a 1568), drobnou, ale významnou knížku Muzika (1569) a Evangelia nebolí pašije (1571). Na první místo však je třeba z tisků ivančických postavit vydání českobratrského kancionálu Písně duchovní evangelické z roku 1564, 1569, 1572 a 1576 s bohatě vypraveným titulním listem, na němž je vyobrazen sbor zpěváků, a s vynikající výzdobou ornamentální a ilustrační. Všechny strany těchto kancionálů jsou v rámcích s dřevořezy, na nichž jsou rozmanité závitnice, ratolesti, ovoce, ptáci a zvířata a na drobných kartuších i celé výjevy z Písma, erby příznivců a spolupracovníků Jednoty; výzdobu doplňují půvabné arabeskové viněty a veliké iniciály, které tvoří celý ilustrační cyklus. Protože iniciály jsou opatřeny českými citáty z Písma, není pochyb o tom, že celá tato velkolepá umělecká výzdoba bratrských tisků je dílem domácích umělců.
Ivančická tiskárna nebyla soukromým majetkem, nýbrž jako první takový podnik v českých zemích kolektivním majetkem náboženské společnosti, jíž plně a trvale sloužila a jíž byla také řízena. Knihtisk byl předmětem školního vyučování a ediční činnosti se věnovali přední představitelé Jednoty. Vedoucím pracovníkem tiskárny a mistrem učedníků byl snad Zacharias Solín. Jako tajný podnik náboženské společnosti, která nebyla uznána panovníkem, musela ivančická tiskárna pracovat anonymně a proto bývá místo tisku na jejích výrobcích udáváno jenom symbolicky „in insula hortensi44. Když se bratřím ochrana zemského hejtmana Bertolda z Lipé nezdála dosti bezpečná, přestěhovali roku 1578 tiskárnu do nedalekých Krabe nad Oslavou, které se krátce předtím staly majetkem stoupence Jednoty bratrské Jana staršího ze Žerotína. Tento dal kralickou tvrz k dispozici Jednotě bratrské, aby v ní mohla její tajná tiskárna nerušeně pracovat.
V Kralicích pokračovala bratrská tiskárna ve své činnosti za technického vedení Zachariase Solína až do jeho smrti roku 1581. Po Solínovi se ujal správy tiskárny Samuel Sylvestr a od roku 1605 poslední správce tiskárny i celého sboru Václav Elam. Také kralická tiskárna byla majetkem kolektivu Jednoty bratrské a rozhodovala o ní úzká rada starších. Tiskárna se řídila požadavky sborů, které si objednávaly prostřednictvím svých správců potřebné knihy. Výtěžku z prodeje bylo užíváno ke krytí výrobních nákladů, výdělečným podnikem však, který by přinášel zisky, kralická tiskárna asi nebyla. Členové Jednoty byli totiž vyučeni různým řemeslům a vlastní prací opatřovali živobytí sobě i své rodině, a kromě toho měli patrně v užívání i nějaké polnosti, zahrady a lesy. Podpora mocných a bohatých členů Jednoty (např. pánů ze Žerotína) byla sice přijímána, avšak bez omezení svobody v rozhodování, co a kdy se bude tisknout.
Po bitvě na Bílé hoře byla tiskárna přepadena oddílem plenící Buquoyovy armády a přestala pracovat. Pod ochranou Karla staršího ze Žerotína však zůstala až do roku 1629 v Kralicích, potom byla převezena do Přerova a odtud nastoupila cestu do Lešna. V polském Lesně vydávala ještě čtvrt století spisy Jednoty bratrské, mezi nimi zejména slavné spisy Jana Amosa Komenského. Když byl v letech 1956-1957 podniknut archeologický průzkum kralické tvrze, bylo při výkopu v prostoru příkopu nalezeno v hloubce okolo jednoho metru množství různého typografického materiálu. Byly nalezeny jednak literky osmi různých velikostí od nonpareilu až po text a dvoustřední, jednak meziliterkové přeložky, zvané výplňkovými čtverci, jednak notové linky, značky a bronzové špendlíky. Zkušebními otisky bylo dokázáno, že jde skutečně o původní materiál kralické tiskárny, po opotřebování vyhozený. Kralický nález, který překročil do konce roku 1957 dva tisíce kusů, byl pro odborníky obrovským překvapením a je uložen v Moravském muzeu v Brně.
Kralická tiskárna vydala za čtyřicet let svého trvání na Moravě na sto tisků, až na nepatrné výjimky českých. Byly to však vesměs náboženské knihy bohoslužebné, modlitební, kancionály, katechismy, postily a žaltáře v přebásnění Jiříka Strejce. Nejvýznamnějším jejím dílem zůstane pro všechny časy český překlad a vydání šestidílné Kralické bible, přeložené z původních jazyků a vydané v letech 1579 až 1594. Na tomto překladu pracoval po mnoho let kolektiv předních bratrských odborníků a připojil k němu bohatý poznámkový doprovod, vysvětlující překlad v duchu bratrského učení. Kromě šestidílného vydání Kralické bible dokončila tiskárna roku 1596 vydání v jednom malém osmerkovém svazku jako kapesní vydání a roku 1613 v jednom větším kvartovém svazku větším písmem pro starší lidi slabšího zraku. Vydání Kralické bible bylo mezníkem ve vývoji spisovného jazyka českého a je podnes předmětem studia odborníků.
Vynikající typografický i grafický materiál ivančické tiskárny a umění jejích tvůrců se uplatňovaly také v Kralicích. Hlavní důraz nebyl však již položen na kancionály, nýbrž soustředil se na Kralickou bibli. Písně duchovní evangelické z roku 1615 mají ve své výzdobě již mnoho prvků barokních, jako ostatně i mnohé jiné české tisky z předbělohorského období. Titulní listy Starého zákona Kralické bible jsou většinou zdobeny svitkovými, tepanými, rostlinnými, ovocnými, dětskými a ptačími motivy se symbolem beránka; titulní list Nového zákona má dvanáct kartuší s evangelisty a biblickými výjevy. Podobně je tomu i s iniciálkami, které nepatří k přednostem Starého zákona. Zato však Nový zákon přináší několik větších konturových písmen z fraktury s pozdně renesanční výzdobou. Nepřehledné bohatství úponků, ovoce, zvířat, maskaronů a grotesek je zmírněno jenom v písmenu P s andělem, lisujícím v kádi víno. Půvab bratrských tisků kralických doplňují četné symbolické značky, vinětky a jemné ozdůbky.
Kdežto 16. století se svými průvodními znaky renesance a humanismu přineslo knihtisku mohutný rozmach literární, umělecký i technický, dostavila se na jeho konci jakási ochablost a únava. Zvýšená aktivita katolické církve, používající k protireformaci inkvizice a jezuitského řádu, a panovnický absolutismus se staly silnou brzdou dalšího vývoje knihtisku v Evropě. Církevní a politická cenzura nejen vydávání knih omezovala, ale v nejednom případě knihy jíž vydané ničila. Také třicetiletá válka se z velké částí odehrávala v Německu a zemích habsburských a měla za následek bídu a nouzi postižených krajů. Výroba papíru upadala, zhoršovala se jeho kvalita a na špatný papír se tisklo starými typy a nekvalitní černí. V některých zemích již vznikají nakladatelské firmy, které knihy vydávají, ale netisknou. Prodej knih se soustřeďuje z tiskáren do knihkupeckých obchodů, jímž začínají konkurovat knihaři jako prodavači lidové literatury.
V českých zemích byl kulturní rozkvět po bělohorské porážce přerušen náhlým ochromením knihtisku. Přísné tresty, jimiž byli stíhání účastníci odboje, podporovaly protireformaci a evangelická inteligence se stěhovala hromadně za hranice. Spisovatelé a básnící, profesoři a vyšší úředníci, duchovní podobojí, luteránští a českobratrští, opouštěli své funkce í svou vlast a jejich místa zaujímali katolíci domácí a v hojném počtu í cizí, usazující 33 '~ zemi a získávající za velmi výhodných podmínek zkonfiskované nebo opuštěné statky. Pražská universita byla spojena s jezuitskou akademií v jedinou katolickou vysokou školu s jesuitským rektorem. Tyto podstatné společenské změny měly své následky i v českém knihtisku, který ostatně již v neklidných předbělohorských letech ztrácel na své úrovní.
Hned roku 1621 bylo císařským místo držitelem knížetem Karlem z Lichtenstei.ua vydáno první cenzurní nařízení a v následujících letech jích následovalo ještě mnoho, někdy dokonce několik v jediném roce. V českých zemích mohly pracovat pouze tiskárny katolické. K prohlídce tiskáren byly zřizovány zvláštní komise, které měly za úkol zkonfiskovat všechno, co by mohlo směřovat proti církvi a habsburské dynastii. Později byl ustanoven i zvláštní dozor na prodej knih na jarmarcích, a v ulicích a v třicátých letech k tomu přistoupila nová cenzurní nařízení pražského arcibiskupa. Roku 1627 se stala vedle češtiny úředním jazykem němčina a katolická stavovská společnost jí dávala přednost před jazykem kacířů a rebelů. Němčina jako dvorský jazyk se stávala stále více jazykem vyšší společnosti i kulturní inteligence a nakonec skoro jediným jazykem úředním. Česky se tiskly pro městskou chudinu a venkovský lid hlavně knihy náboženského obsahu, modlitby, kancionály, kázání, životy svatých, lidové povídky, romány, poutní a kramářské písničky.
Ačkoliv se v západní Evropě již v 17. století používá k tisku knih v národních jazycích antikva, v Německu a u nás dosud vládnou gotická písma švabach a fraktura. Grafická jednota knihy se rozbíjí stále častějším nahrazováním dřevořezu, který je jako tisk z výšky ekvivalentní knihtisku, technikou mědirytu, který se jako tisk z hloubky nedá spojit, s knihtiskem a tiskne se zvláště nebo na vkládaných přílohách. Proto vzniká frontispice jako vložený celostránkový obrázek proti titulnímu listu nebo před ním; přináší buď podobiznu autora, nebo nějakou klíčovou scénu z obsahu knihy. Přílohy, provedené mědirytem, byly velmi nákladné a jejich opatřování vedlo často k nemístnému šetření na kvalitě papíru a na pečlivostí sazby a tisku.
V české knize 17. století se uplatňuje barokní sloh jak v obsahu, tak i výzdobě. Typografické titulní listy se stávají složitými a mnohomluvnými, název spisu opisuje v metafoře nebo jiném básnickém obrazu obsah knihy, který se dále rozvádí, vysvětluje a dokládá citáty z Písma. Barokní snaha po oslnění a uchvácení čtenáře užívá také písma k výstavbě geometrických nebo logických architektur a obrazců. T této době působilo v oblasti českého knihtisku mnoho českých í cizích umělců, vyjadřujících různé náměty technikou mědirytu. Již za třicetileté války rozdával své umění Německu, Nizozemí a Anglii vynikající český rytec Václav Hollar; doma přispěl k ilustrací barokní knihy jeho vrstevník Karel Škréta, jeho epigon Jan Jiří Heintzch a rytec Antonín Birckhart. Z cizích umělců, usazených trvale v Praze, měli účast na výzdobě knihy Nizozemec Kašpar Dooms, Jan Onghers a norimberský rytec Michael Rentz.
Významné postavení zaujala po bělohorské bitvě Akademická impresí u sv. Klimenta blíž mostu, klementinská nebo prostě jezuitská tiskárna. Byla vybavena různými výsadami císařů Matyáše a Ferdinanda 11. Poněvadž jezuité byli správci pražské university, nazývala se jejich tiskárna akademická a sloužila potřebám university Karlo - Ferdinandovy. Tiskla především náboženskou literaturu katolickou, jako kancionály, modlitby, životy svatých a školní učebnice. Jejím největším a nejznámějším dílem byla tzv. Svatováclavská bible, vydaná v letech 1677 až 1715 ve dvou foliových svazcích, v ní bylo ještě použito dřevořezových ilustrací z majetku Melantrichova. Roku 1655 vznikl mezi jezuity a českým guberniem spor, zda je vůbec tiskárna jejich vlastnictvím, a pražský magistrát ji dokonce zavřel, její personál uvěznil a žádal, aby jezuité o svých nárocích na tiskárnu předložili doklady. Při narovnání bylo stanoveno, že je to vlastně tiskárna universitní, avšak v praxi zůstala i nadále v rukou jezuitů. Zpočátku ji řídil do roku 1635 rektor jezuitské koleje Jiří Plachý (Feras), sám spisovatel nebo překladatel více než padesáti náboženských děl. Technickým správcem byl faktor tiskárny, jímž byl např. Bridel, Postřihač, Kamenický, Koniáš, Schneider, Fický, Hagen aj. Ještě v druhé polovině 17. století bylo mezi tovaryši jezuitské tiskárny mnoho nekatolíků.
Jiným privilegovaným podnikem byla arcibiskupská tiskárna, založená okolo roku 1630 kardinálem Harrachem při arcibiskupském semináři v Králově dvoře u Prašné brány, zvaná Typographia in aula regia, neboli králodvorská, nebo také svatovojtěšská tiskárna. Několikrát se přestěhovala a v polovině 17. století se nazývala Arcibiskupská tiskárna u sv. Benedikta v koleji sv. Norberta, což nasvědčuje tomu, že byla umístěna v premostrát-ské koleji Norbertinum v sousedství Králova dvora. Arcibiskupská tiskárna měla sloužit především potřebám semináře a byla spravována podobně jako jezuitská tiskárna odborným faktorem. Z jejích faktorů vyniklí v 17. století Pavel Postřihač, M. Strejc, Šilhart a Jiří Samuel Beringer.
Zmínili jsme se již, že jezuité prodali zbytek Veleslavínovy tiskárny roku 1621 Juditě, manželce Štěpána Byliny, měšťana Starého Města pražského. Roku 1622 si paní Judita stěžovala místo držiteli knížeti Lichtensteinovi, že tiskárna byla „na větším díle zpustlá a ku zkáze přivedena" a že ji její obnovení stálo nemalé náklady. Protože se však se svým manželem v době českého povstání loajálně chovala, byla jí roku 1623 udělena výsada dvorní knihtiskařky s právem tisknout všechny úřední projevy a spisy. Tiskárnu vedla do roku 1626 Judita Bylinová sama, potom se stali jejími společníky její dva synové Jiří Adam a Jan mladší. Jiří Adam však vstoupil po matčině smrti do armády a své právo na tiskárnu postoupil mladšímu bratrovi Janovi. Tento dostal roku 1637 šlechtický erb. Od roku 1642 vycházejí tisky s impresem Jan starší Bylina, což byl patrně starší bratr Jana mladšího. Vydával nejprve úřední tisky, sněmovní artikule, ale i kalendáře, náboženské a mravoučné knihy do roku 1646; tehdy jeho podnik převzal Jiří Šípař.
Jiří Šípař začal tisknout v Praze asi v roce 1639, roku 1644 převzal část bylinovské tiskárny a roku 1646 asi i zbytek. Vyřizoval také všechny úřední zakázky, jako tisk patentů, mandátů, dekretů, nařízení, sněmovních artikulí apod., ačkoliv se nestal dvorním tiskařem. Od roku 1652 vedla tiskárnu vdova Ludmila Šíp arová, která se po roce provdala za tiskaře Urbana Baltazara Goliáše, vyučeného ve Vídni. Goliášova tiskárna byla v Železné ulici a do roku 1657 zastávala funkci dvorní tiskárny. Roku 1657 totiž dostala tuto výsadu. Ludmila Sedlčanská starší. Následujícího roku k tomu přistoupilo i privilegium na vydávání a tisk novin. Po smrti Ludmily Sedlčanské starší zdědila kolem roku 1664 podnik její dcera Ludmila mladší, provdaná nejprve za pekaře Michálka a po jeho smrti za písaře Fabricia. Její syn Daniel Michálek se vyučil knihtisku, avšak tiskárnu dostal od své matky až po delším naléhání a to ve velmi špatném stavu. Ve své tiskárně dlouho nepracoval, protože už roku 1689 zemřel.
Roku 1669 si zařídil tiskárnu na Malé Straně ve vlastním domě litomyšlský tiskař Jan Arnolt z Dobroslavína. Pocházel z Hradce Králové, kde měl od roku 1620 tiskárnu jeho otec Jan Arnolt z Lehnice, přiženil se do Litomyšle, když si roku 1653 vzal za ženu vdovu Dorotu po tiskaři Matouši Václavu Březinovi. Nejprve rozšířil a zvelebil litomyšlskou tiskárnu na náměstí, získal od svého příznivce Tomáše Pěšiny z Čechorodu přídomek Z Dobroslavína a potom si založil, snad na radu Pešinovu, tiskárnu v Praze. Když se tu znovu oženil s dcerou Jiřího Šípaře Kateřinou, připadla mu po smrti její matky i tiskárna Goliášova, takže tiskl v Litomyšli a ve dvou tiskárnách v Praze. Arnolt byl bezohledným podnikatelem, který často používal proti svým odpůrcům i soudních zákroků a dovedl si získat přízeň úřadů. Vymohl si v roce 1686 privilegia na tisk sněmovních usnesení, kalendářů a zejména celoročních novin (Ordinari Post zeitungen, Extraordinari Zeitungen, Ordi-nari Reichs-Post Zeitungen). Zemřel koncem října 1686 a krátce před smrtí se proti němu vzbouřili všichni pražští tovaryši a hrozili dokonce stávkou. Po smrti Jana Arnolta vedla krátkou dobu podniky vdova Kateřina a potom syn Karel Ferdinand, kterému se dostalo vzdělání na pražské universitě a zkušeností pobytem v cizině. Věnoval se však více činnosti veřejné a úřední než práci v tiskárně a tak tiskárna upadala.
Velmi zdatným konkurentem Arnoltovým byl Jiří Černoch, jehož tisky se objevují ve větším množství hlavně od roku 1670 a často předčí rozsahem i kvalitou své práce ostatní soupeře. Vydal Kořínkovy Staré paměti kutnohorské (1675), Balbínovu Miscellanea histórica díl I. (1679) aj. Od roku 1684 vedla podnik vdova Kateřina, která jej roku 1686 prodala Janu Karlovi Jeřábkovi, zakladateli známé pražské tiskařské rodiny. Po jeho smrti roku 1705 až do plnoletosti Karla Josefa Jeřábka byla tiskárna vedena faktory pod jménem dědiců Jeřábkových. Slušnou úroveň měly tisky Jiřího Labauna, který měl svůj podnik od roku 1688 na Starém Městě pražském ve velké koleji Karlově (Karolinu). Z Labaunovy tiskárny vycházela literatura náboženská (modlitby, písně, kázání), ale i spisy právnické a historické, universitní disputace apod. K jeho větším pracím patří dvojí vydání Hulá-nových Pašijí (1690 a 1692); pravidelným zdrojem jeho příjmů byly pravděpodobně Svatováclavské kalendáře v české a německé řeči, k nimž byl připojován přehled světských úřadů a seznamy jejich úředníků.
V první polovině 18. století nedošlo v českém knihtisku k žádné nápadné změně; zařízení tiskáren a pracovní metody zůstávají v podstatě stejné a jsou i nadále na řemeslné úrovni. Teprve v době vlády Marie Terezie dochází i v české knize k uplatnění nového uměleckého slohu rokokového. I v druhé polovině 18. století se však česká kniha sází většinou frakturou. Již roku 1738 došlo sice k novému pokusu o tisk celé české knihy antikvou, avšak opět bez ohlasu. Teprve když byla v letech 1798-1799 zásluhou Josefa Dobrovského a Františka Jana Tomsy upravena antikva pro český text, množí se případy praktického použití antikvy až k jejímu převážení a vítězství. Koncem století se i v Čechách projevují vlivy velké francouzské revoluce a začínají se uplatňovat nové metody hospodářského podnikání.
V českých zemích se začínají objevovat v osmdesátých letech 18. století první známky národního obrození. Společenské rozpory feudálního zřízení a nové hospodářské poměry mají vliv i na široké vrstvy lidové. Z venkova přichází clo poněmčených měst český živel začíná v nich působit nejen hospodářsky, ale i národnostně. Utlačovaný český národ se tak uvádí do pohybu a probouzí se do boje za svá práva. Protože k nejdůležitějším znakům národa patří jazyková pospolitost, je pochopitelné, že se jedním z prvních projevů českého národního obrození stává boj za obnovení a povznesení českého jazyka. Proto i první generace představitelů národního obrosení věnuje hlavní úsilí obnově českého jazyka a vydává léno mluvnice, slovníky a historii Avšak rozvoj českého jazyka nezůstává jenom v pracovnách učenců; vytvářejí se i lidová kulturní střediska jako Česká expedice a České divadlo.
Ve druhé polovině století se mění nejen řás umělecké tvorby, ale i myšlenkový obzor tehdejšího člověka. Vlivem francouzského osvícenství začínají i k nám pronikat vědomosti o pokrocích exaktních věd, které stavějí základy budoucího rozvoje přírodních věd. Vzniká sociální filosofie, která hledá základy společenského života v přirozeném právu, tj. v podobné účelnosti a zákonitosti, jakou nám ukazuje příroda. Za absolutismu se rodí myšlenky o smlouvě mezi panovníkem a poddanými, která je základem jeho moci, o přirozené svobodě jednotlivcově, o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a o svobodě náboženské. Vzniká snaha po rozumné účelnosti, rovnosti práv a povinností, začínají se přehlížet národnostní rozdíly a doporučuje se oprava zastaralých řádů státních a společenských. Vzrůstá racionalismus a šíří se osvícenský materialismus s úsilím o reformu výchovy a života. Organizuje se školní vzdělání, zakládají se knihovny a tvoří se vědecké společnosti.
První vědeckou společností v českých zemích se stala roku 1746 Societas incognitorum v Olomouci, založená svobodným pánem Petraschem, jejíž statuta byla schválena císařovnou Marií Terezii. Na veřejnost vystoupila literárním orgánem Monatliche Auszüge, který však roku 1751 zanikl zároveň s ní. Teprve roku 1769, když osvícenství v Čechách více pokročilo, došlo k založení Soukromě české společnosti nauk, která navazovala na tradice české kultury a vzdělanosti. Tato společnost měla již všechny znaky, které jsou charakteristické pro činnost vědeckých společností. Pořádala pravidelné schůze s přednáškami a experimentálnímií pokusy svých členů, vypisovala ceny na zpracování určitých vědeckých témat, podávala dobrá zdání, pořádala shromáždění s volbami nových členů a funkcionářů a roku 1771 zahájila publikační činnost časopisem Präger gelehrte Nachrichten; jeho pokračováním se stal v roce 1775 orgán Abhandlungen einer Privatgesellschaft der Wissenschaften. Roku 1784 byla Soukromá česká společnost nauk potvrzena dvorním dekretem z roku 1790 pozměněna na Královskou českou společnost nauk.
Nové rokokové umění v českých zemích nevzniklo působením a s podporou dvora, nýbrž vyrůstalo více organicky z předchozí doby za stejnoměrných vlivů německých í francouzských. Proto zůstalo i při stylových prvcích dekorace ve svých motivech realističtější a méně jednostranné v líčení života určitých částí společnosti. Y Lysé nad Labem a později v Praze působil zakladatel rytecké rodiny Balzerů Jan starší. V Praze pracovali také bratří Salzerové, Hynek, Jan a Karel. Nejvýznamnějším reprezentantem české knižní ilustrace na konci 18. a na začátku 19. století se však stal Salzerův žák Jan Berka. Narodil se okolo roť" 1760 v Kamenné, studoval v Praze filosofii, učil se v lékárně a potom vstoupil do učení bratřím Salzerům. Pracoval až do roku 1836 a dosud je známo více než 200 knih, které ilustroval nebo vyzdobil.
Podobně jako v jiných zemích dochází i v Čechách v 18. století k novému rozkvětu knihtisku a k jeho dalšímu rozšíření. Některé starší tiskárny ovšem pokračují ve své činností, např. jezuitská, arcibiskupská, Beringerova, Černochova, Koniášova a Labaunova, avšak vedle nich jsou zakládány další nové podniky. Akademická impresí u sv. Klimenta čili jezuitská tiskárna byla i v 18. století vedena faktory; roku 1709 došlo k její reorganizací, avšak roku 1773, když byl jezuitský řád zrušen, pokračovala ve své práci za vedení faktora Jana Adama Hagena samostatně. Teprve 25 května 1776 byla odevzdána darovací listinou Marie Terezie do majetku normálního školního fondu. Tehdy byla umístěna v jižním traktu Klementina s vchodem z Karlovy ulice, roku 1783 byla jako c. k. normální školní tiskárna přestěhována do klášterní budovy v Bartolomějské ulici a roku 1898 byl pro ni zakoupen dům v Ostrovní ulici, kde zůstala jako Státní pedagogické nakladatelství podnes. Neomezovala se jenom na školní knihy, ale vydávala i spisy naučné a ekonomické, např. Pelclovy, Balbínovy aj.
Také Arcibiskupská tiskárna měla v 18. století faktory známých jmen, např. Vikkarta, Hoegra, Koudelku, Fického, Hladkého, Hochenbergera a Diesbacha. V 19. století ji vedl Vetterle z Vildenbrunu, Kubelka a Špinka, jehož vdova si tiskárnu koupila a od níž ji získala firma Haasova. Jiřík Labaun pokračoval ve vydávání Svatováclavských kalendářů až do své smrti roku 1710 a po něm dostal císařské privilegium jeho syn Jiří Ondřej a vdova. Roku 1740 řídil labaunovskou tiskárnu už její syn Jiřík se čtyřmi pomocnými silami. Značkou Labaunovy tiskárny byla plovoucí labuť s latinskou devízou. Z faktorů Akademické tiskárny u sv. Klimenta vynikl přede všemi Jan Norbert Fický, který se vyučil v Hradci Králové, pracoval v různých zahraničních tiskárnách, např. i ve Vatikáne, a po desítiletém vedení jezuitské tiskárny si roku 1730 zřídil vlastní podnik na Perštýně v domě U dvou medvídků. Roku 1740 se však podepisoval na svých tiscích zároveň jako ředitel Arcibiskupské tiskárny u sv. Vojtěcha v Králově dvoře. Po jeho smrti vedl tiskárnu jeho syn Jan Fický pod titulem Fický a Hladkovští dědici. Menší, avšak nikoliv bezvýznamný podnik měl Václav Urban Suchý blízko Uhelného trhu, Matěj Václav Koudelka v Železné ulici a rodina Hladkých, jejichž dílna na začátku 19. století zanikla.
Kolem roku 1707 začal pracovat v Platýzu snad nejlepší pražský tiskař Karel František Rosenmuller, nazvaný později Veleslavínem 18. století. Byl to vzdělaný muž, který si získal pro svojí poctivou povahu nejen přízeň ostatních tiskařů, ale došel obliby i u širší veřejností. Vydával pravidelně Svatovojtěšské kalendáře se seznamy českých rodů panských a rytířských a roku 1719 se pustil do vydávání Pražských poštovských novin neboli Českého postiliona, na první stránce s postavou postiliona na koni. Tyto noviny, vycházející pravidelně v úterý a v sobotu, tiskla Rosenmullerova tiskárna až do roku 1772, kdy zanikly pro naprostý nedostatek předplatitelů. Po smrti Františka Rosenmullera v roce 1727 ujal se vedení tiskárny jeho dvacetiletý syn stejného jména, studující na pražské universitě. I on se stal váženou osobností a roku 1741 byl jmenován dvorským tiskařem. Pří obsazení Prahy Bavory a Francouzi roku 1742 odmítl pracovat pro nepřítele a raději trpěl škodu. Rosemnullerovu péči o tiskárnu dokládá skutečnost, že zaměstnával až 12 pomocníků. Opravdovost zájmu o svoje povolání pak dokazoval sbíráním materiálu k dějinám českého knihtisku; tento svůj úmysl však neprovedl pro předčasnou smrt v roce 1745 ve věku 38 let.
Po smrtí mladšího Rosenmullera se ujala vedení tiskárny energická vdova Žofie, která se nejprve provdala za svého faktora Františka Hynka Kirchnera z Hradce Králové, a když í ten zemřel, za královského registrátora Jana Josefa Klausera, jehož také roku 1771 pochovala. Tiskárnu řídilo potom několik faktorů a po smrtí Žofie Klauserové jménem dědiců faktor Beránek. Rosenmullerovská tiskárna vydávala naše přední německá a la-tinská díla tohoto období, např. proslulý komentář Gelasia Dobnera ke kronice Václava Hájka z Libočan Annales Bohemorum o šesti dílech, třetí díl Balbínova spisu Bohemia docta a v roce 1740 k třístému výročí vynalezení knihtisku latinský projev Jana Václava Dvořáka z Boru Apollo; v záhlaví tohoto projevu umístil Rosenmuller svůj mědirytový signet: růžový mlýn, který zpracovává růže ve vzácné knihy s devízou Colligo flores, to jest Shromažďuji květy.
V Platýzu zahájila v roce 1714 činnost také tiskárna Karla Jana Hraby. Jako ostatní podobné podniky i ona se několikrát stěhovala; z Platýzu na Perštýn a odtud do Dominikánské ulice. Hraba se stal stavovským knihtiskařem a kromě obvyklých českých, německých a latinských spisů náboženských tiskl také úřední spisy a tiskopisy pro zemské úřady. Když roku 1735 zemřel, pracovala tiskárna pod jménem dědiců do plnoletosti Jana Nep. Karla Hraby, který ji vedl až do roku 1795, načež se potom vrátila k označení dědiců Hrabovských. Jejími hlavními díly bylo druhé vydání Svatováclavské bible z let 1769-1771, třetí až šestý díl Pubičkových Chronologische Geschichte Boehmens, Rulíkův Historický kalendář aj. Ve značce měl Hraba rolníka na poli s hráběmi s devízou Qui non colligit, mecum dispergit (Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje).
Bylo by možno jmenovat ještě mnoho jmen českých tiskařů z 18. století, sledovat osudy jejich podniků a hodnotit význam jejich práce, ale povšimneme si jenom stručně několika významnějších. Roku 1768 si podal žádost o povolení tiskárny na Malé Straně František Augustin Hochenberger z Příbrami. Když mu bylo vyhověno, začal tisknout ve slušné úpravě větší díla, např. první a druhý díl Pubičkových českých dějin, Voigtovy spisy a drobné tisky, divadelní hry aj. Současně působil na Malé Straně také Jan Tomáš Hochenberger, patrně příbuzný prvního. Tiskárna však příliš neprospívala, protože František Augustin Hochenberger se stal později arcibiskupským tiskařem a Jan Tomáš odešel pro finanční nesnáze roku 1783 do Terstu. Malostranskou tiskárnu přenechal Antonínu Josefu Zýmovi, nadšenému vlastenci, který ji později koupil.
Typem sobeckého a bezohledného podnikatele se stal mezí pražskými tiskaři Jan Nep. Ferdinand z Schonfeldu, narozený roku 1750. Z nepatrných začátků se vypracoval nejen svou pílí a obratností, ale i dravostí a hrubostí k vedoucímu postavení a funkci dvorního knihtiskaře. Z úředních zakázek i z p a tisku bohatl a rozšiřoval svůj závod v Jezuitské ulici; pro svoji tiskárnu a novinářství si koupil tři domy, před městskou branou měl papírnu a později usiloval i o vlastní písmolijnu. Roku 1786 získal Pražské poštovské noviny od Rosenmullerových dědiců a roku 1794 právo na vydávání inzertního časopisu od Vincence Průšy. Když však roku 1795 zakoupil zrušený klášter sv. Anny v Liliové ulici, jako by se štěstí od něho odvrátilo. Odstěhoval se do Vídně a řízení pražského závodu přenechal svým podřízeným. Všechno, co si v Praze koupil, začalo upadat, takže jeho syn Jakub po otcově smrti roku 1824 s námahou udržel tiskárnu do roku 1835. Toho roku ji prodal Haasovům.
U Schonfelda začínal svoji novinářskou dráhu roku 1786 jako redaktor jeho Pražských poštovských novin mladý osvícenec a nadšený buditel širokých vrstev českého národa Václav Matěj Kramerius. Pocházel z Klatov, studoval v Praze filosofii a práva a prostřednictvím Josefa Dobrovského se stal knihovníkem u rytíře Jana z Neuberku. Denní styk s pražskými buditeli jej získal pro obrození českého jazyka, jehož znalost potom šířil vlast-ními pracemi i překlady a úpravami děl cizích. Roku 1789 začal vydávat Krameriusovy cís. král. pražské poštovské noviny a roku 1791 je přejmenoval na Krameriusovy cís. král. vlastenské noviny. Po výhodném sňatku si zřídil v Michalské ulici U zlatého půlkola nakladatelství knih a redakci svých novin, slavnou Českou expedici. Roku 1793 ji přestěhoval do Dominikánské ulice do domu U tří stříbrných růží, který si pronajal. Po dvojím stěhování se do tohoto domu vrátil, roku 1806 jej koupil a za dva roky nato v něm zemřel.
V letech 1804 až 1808 měl i vlastní tiskárnu. Kromě novin vydával pravidelně Nový kalendář tolerancí pro veškerém národ český katolického i evangelického náboženství, skládal příležitostné básně, vydával znovu staré české spisy, upravoval a překládal pro lid vzdělávací spisy německé.
V Železných dveřích vedle prvního Krameriova sídla existovala již od roku 1770 tiskárna Františka Jeřábka. Jeho syn František Alois se v roce 1794 přestěhoval do Svato -havelského kláštera a stal se tiskařem Královské české společností nauk a Vlastenské hospodářské společnosti, avšak bez valného finančního prospěchu. Tiskárna zůstala v majetku rodiny Jeřábků až do roku 1862 a potom se stala základem tiskárny Národní politiky.
Kromě těchto nejznámějších pražských tiskařů je třeba vzpomenout alespoň letmo několika tiskařských rodin v jiných městech. Y Litomyšli pracovaly tiskárny Kamenických a Turecku, v Hradci Králové podnik Tibelliů, v Jindichově Hradci Hilgartnerové a Landfrasové, v Kutné Hoře Kincl, Korec, Šleret a Vondráček, v Olomouci Auinger a nejlepší z nich Hirnle. Tyto neveliké podniky tiskly většinou lidové čtení, písničky, kancionály a modlitby; technicky a umělecky nebyla úroveň jejich výrobků vynikající, avšak význam jejich činnosti pro obrození českého venkova byl značný.
Český knihtisk má v 19. století mnoho obdobných všeobecných znaků jako v ostatních zemích Evropy. Příčinou změn ve formách výroby i ve struktuře společnosti jsou technické vynálezy, které se začínají uplatňovat i v českých zemích. Vznikají nebo se rozšiřují podniky různého rozsahu a kvality. Menší tiskárny, v nichž majitel pracuje společně se svými pomocníky, zůstávají na stupni zdokonalené řemeslné výroby, ale kromě toho vyrůstají veliké podniky tiskařské, vedené faktory a odbornými řediteli, jejichž majitel se již práce sám neúčastní a někdy jí už ani nerozumí, avšak je živ ze zisku, který vyrobí jeho zaměstnanci. Koncem 19. století nebo na začátku 20. století dochází i u nás k přeměně největších tiskáren v akciové společnosti; v nich majitelé akcií nepřijdou už vůbec do styku s provozem vlastního podniku a stávají se pouze podílníky na jeho zisku. V Praze však došlo v 19. století ke vzniku a rozmachu dvou státních podniků tiskařských, které zaujaly ve 20. století významné postavení v českém knihtiskařském průmyslu.
Národnostní vývoj je v českých zemích v první polovině 19. století ještě zcela ve znamení národního obrození s vedoucími postavami Jungmanna, Kollára, Čelakovského, Palackého, Šafaříka, Máchy, Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského, kdežto druhá polovina 19. století se stává epochou vrcholného rozkvětu české vědy a literatury, v níž české měšťanstvo dohání kulturní opoždění z minulých století a staví náš národ na úroveň ostatních evropských národů. V této době dochází i u nás k prvním sociálním bojům dělnictva, vznikají začátky sociální literatury a proniká k nám socialistické hnutí, které se snaží spojit hoj. dělnické třídy o lepší existenční podmínky s marxistickým líčením o bojí proletariátu až k vítězné revoluci a k zajištění jeho lepší budoucnosti v socialistické společnosti.
Při technických vynálezech se čeští lidé sice mimořádně neuplatnili, ale zato přispěli významně k rozvoji reprodukčních grafických technik. Roku 1869 uskutečnil vynález světlotisku Jakub Husník, narozený v roce 1837 ve Vejprnicích, vzděláním akademický malíř, povoláním středoškolský profesor v Praze. Zabýval se pokusy z oboru reprodukční fotografie a o svých vynálezech vydal několik spisů* Kromě světlotisku se obíral pokusy o zhotovení rastrů pro výrobu zinkografických štočků a se svým synem Jaroslavem zdokonalil trojbarvotisk. Novodobý hlubotisk se stal vynálezem druhého českého umělce Karla Klíče. Pocházel z Hostinného u Vrchlabí, kde se narodil roku 1841, absolvoval rovněž malířskou akademii v Praze, byl úspěšným portrétistou, avšak když se začala šířit fotografie, zřídil si v Brně fotografickou dílnu. Přitom se Klíč zabýval neúnavně rozmanitými pokusy, až v roce 1877 dospěl k objevu heliogravury. Své vynálezy uplatňoval prakticky v Anglii, odkud se po první světové válce vystěhoval do Vídně, kde v roce 1926 zemřel.
V 19. století pokračují ve své práci především některé pražské tiskárny, s nimiž jsme se seznámili již dříve. Je to např. tiskárna dědiců Hrabovských, která byla v činnosti až do roku 1847. Arcibiskupskou tiskárnu vedli jako faktoři František Vetterl z Vildenbrunnu, Tomáš Kubelka a po jeho smrti od roku 1837 vydavatel českých knih Václav Špinka. Zemřel však už roku 1842 a od jeho vdovy Anny Špinkové převzala tiskárnu firma Haasova. Špinková si potom zřídila v Praze ještě další tiskárnu, kterou také vedl krátkou dobu známý český publicista Jakub Malý. Špinková se později odstěhovala se svým synem do Ameriky, kde roku 1869 zemřela. Také Jeřábkova tiskárna trvala v rodině zakladatelově až do roku 1862 a vydávala mnoho českých knih v nevalné úpravě.
V Jeřábkově tiskárně získával své zkušenosti zakladatel významného pražského podniku Bohumil (Gottlieb) Haase. Pocházel z Halberstadtu, kde se v roce 1763 narodil, a jako třicetiletý knihtiskařský pomocník přišel do Prahy. Roku 1798 dostal povolení ke zřízení vlastní tiskárny a nejprve ji vedl pomocí svého tchána, malostranského knihkupce Kašpara Vidtmaima. Už roku 1802 si koupil dům U půl zlaté hvězdy na Staroměstském náměstí a tam tiskl až do roku 1835. Toho roku přenesl svůj podnik do nově zakoupené tiskárny Jakuba z Schonfeldu v bývalém ženském klášteře sv. Anny v Liliové ulici. Roku 1804 se stal českým stavovským tiskařem a po smrti Jana Ferdinanda z Schonfeldu ve Vídni i dvorním, tiskařem. Krátce před svou smrtí si založil společně s biografem Karlem Henningem z Berlína i vlastní litografii.
Čtyři Haasovi synové pokračovali v podnikatelském duchu svého otce. Zpočátku řídili tiskárnu Ludvík a Ondřej a od roku 1831 se připojili i Bohumil a Rudolf. Odtud vzniklo pojmenování tiskárny Bohumil Haase a synové. Roku 1824 získali po Schonfeldovi privilegium na vydávání českých a německých novin, a proto si v roce 1825 zřídili „novinárnu synů Bohumila Haase". Roku 1828 založili noviny Bohemia, které vycházely déle než sto let. Roku 1830 si koupili knihkupeckou koncesi, založili si vlastní písmolijnu a jejich papírna ve Vranově kryla celou tehdejší spotřebu papíru v Praze. Haasova tiskárna si první podala žádost o povolení postavit si parní stroj pro rychlolisy. Haasové tiskli i české knihy, nejprve sice v nevalné úpravě, avšak po roce 1820 k úplné spokojenosti, spisovatelů; jejich podnik byl vybaven i typy slovanských písem a byl proto pokládán za přední českou knihtiskárnu před rokem 1848.
Od roku 1805 působil v Sirkové (dnešní Melantrichově) ulici v domě U pěti korun Šebestián Diesbach, avšak jeho tiskárna v roce 1811, kdy už ji vedla vdova po Diesbachovi, zanikla. Téhož roku zahájila svoji činnost tiskárna Františka Sommera na Starém Městě pražském, v Liliové ulici a po několikeré změně majitelů pracovala až do poloviny 19. století. Od roku 1829 měl vlastní tiskárnu také písmolijec Jan Spurný a vydával hlavně nové přetisky lidové četby. Ze Spurného tiskárny vyšla významná díla české produkce, např. Šafaříkovy Slovanské starožitnosti (1837), český překlad Homérovy Iliady (1842), Rubešův Pan amanuensis (1842), Sabinovy Povídky (1845) aj. Šafařík sice ve své korespondenci nechválí činnost Spurného a píše o něm, že je stvoření nečinné a bezdušné, avšak naopak je zase o něm známo, že si roku 1852 odseděl vydání pobuřujících spisů ve vězení.
V první polovině 19. století je třeba také uvésti některé mimopražské tiskárny, které mají význam pro dějiny českého knihtisku. Je to např. v Litomyšli tiskárna Turecku, známá již z 18. století. V 19. století vedl ji Václav Turecek, po něm jeho syn Jan, potom dcera Aloisie a po ní v letech 1844-1846 Anna Roztočilová; posledním jejím majitelem byl František Berger. V Hradci Králové se v roce 1808 dostala tiskárna Tibelliů do rukou Jana Pospíšila, který má vydáváním českých knih veliké zásluhy o českou literaturu. Kromě Hradce Králové měl Pospíšil od roku. 1826 také tiskárnu v Praze, kterou přenechal svému synu Jaroslavovi. V Jindřichově Hradci se dostala Hilgartnerova tiskárna roku 1797 do rukou knihaře Josefa Landfrasa, který ji vedl od roku 1818 společně se svým vzdělaným synem Aloisem Josefem, jemuž ji v roce 1825 ponechal. Byla to ovšem také jenom tiskárna lidových, kramářských a náboženských děl, jakých bylo v Čechách a na Moravě mnoho.
Druhým státním podnikem po knihtiskárně Státního nakladatelství se stala Státní tiskárna, jejíž význam daleko přesáhl původní určení. Byla zřízena jako podnik českého gubernia, které bylo od dob Marie Terezie nejvyšším orgánem státní správy v Čechách.
Pokusy o její založení se dály už roku 1828, avšak k jejich uskutečnění došlo teprve za revolučního roku 1848, když bylo nutné zjednodušit staré formy úřadování a používat ve větší míře tištěných formulářů. Ministerstvu financí se nepodařilo zmařit hned v začátcích její činnost, a tak se začala organicky vyvíjet, rozšiřovat svůj nepatrný rozsah a zdokonalovat své zařízení v paláci místodržitelství, takže roku 1860 zaměstnávala již na 100 lidí. Roku 1879 byla pro ni koupena budova bývalého kláštera v Novodvorské a Nebovidské ulici, zadaptována a roku 1892 rozšířena o přední trakt v Karmelitské ulici. Místodržitelskou tiskárnu roku 1918 převzala Československá republika jako důležitý státní podnik. Tiskárna pak byla dále rozvíjena na moderních technických a uměleckých základech zejména ředitelem Karlem Dyrynkem, typografem, grafikem a tvůrcem písma světové úrovně.
K neobyčejnému rozmachu knihtiskařského a nakladatelského podnikání došlo po uvolnění politických poměrů v druhé polovici 19. století. Zejména od sedmdesátých let byly zakládány tiskárny soukromé (např. Grégrova, Wiesnerova, Neubertova, Tůmova, Urbánkova, Vilímkova) i akciové (jako např. Cyrilometodějská, Politika, Dělnická, Melantrich aj.). Po první světové válce k nim přistoupily další významné podniky, jako např. tiskárna Orbis, založená v roce 1920, a Průmyslová tiskárna z roku 1922. S postupující mechanizací, dělbou práce a rostoucím počtem pracovníků stávaly se tyto tiskárny velkými průmyslovými podniky, vedenými často zdatnými odborníky, avšak již zcela bez pracovní účasti svých majitelů nebo akcionářů. Vedle nich existovalo množství podniků středních nebo malých, které neusilovaly o veliké výkony, avšak zato se snažily pracovat kvalitně a někdy i s uměleckými aspiracemi.
Snahy o obnovu krásné knihy začínají v českých zemích v devadesátých letech 19. století. Za nového vědomého průkopníka nové knižní tvorby se pokládá básník, kritik a překladatel Arnošt Procházka, od roku 1894 vydavatel uměleckokritického měsíčníku Moderní revue a sbírky Knihovna Moderní revue. Kolem těchto publikací se brzy sdružila skupina spisovatelů a umělců, propagujících novou úpravu knihy. Procházkovým spolupracovníkem se stali zejména básník a grafik Karel Hlaváček, básník a publicista Stanislav K. Neumann a malířka a grafická Zdenka Braunerová. O něco později začal vydávat překladatel skandinávské literatury Hugo Kosterka náročnou edici Symposion a roku 1903 začal v Praze pracovat po návratu z Paříže jako tiskař a grafik malíř Vojtěch Preissig, propagující v Čechách umění Williama Morrise.
Spolutvůrcem sazebných a výtvarných zásad české krásné knihy se stal Preissigův současník a přítel, typograf Karel Dyrynk. Teoretický základ těmto snahám položil spisovatel F. X. Šalda svým článkem Kniha jako umělecké dílo, uveřejněným roku 1905 v 15. ročníku časopisu Typograf!a. Roku 1908 byl v Praze založen Spolek českých bibliofilii a ve stejném roce si zřídil v Praze vlastní malou dílnu umělecký knihař Ludvík Bradáč, spolupracovník nejlepších typografů, výtvarníků a edicí. V téže době Byl založen atelier pro výtvarnou prácí Artěl zásluhou umělců Vratislava Hugo Brunnera, Jaroslava Bendy a Františka Kysely. Pokračovatelem Preissigovým a Dyrynkovým se stal Metoděj Kaláb, budovatel a první ředitel Průmyslové tiskárny. Významný podíl na dalším vývoji moderní krásné české knihy měli tvůrci písem Slavoboj Tusar a Oldřich Menhart, teoretik umění Karel Teíge, výtvarní umělci jako Cyril Bouda, Josef Čapek, Petr Dillinger, Jan Konůpek, Josef Lada, Václav Mašek, František Muzika, Vlastimil Rada, Jan Rambousek, Karel Svolinský, Jaroslav Šváb, František Tichý, Jan Zrzavý a další.
Až do roku 1945 nebylo v organizaci, vybavení a způsobu práce rozdílu mezi československými tiskárnami a podobnými závody v okolních evropských státech. První revoluční etapa ve vývoji československého knihtisku nastala po osvobození Československa roku 1945, kdy došlo k znárodnění velikých tiskařských podniků. Toto částečné znárodnění mělo však značné nedostatky, protože soukromí majitelé menších tiskáren obcházeli platné předpisy, opatřovali si různými vedlejšími cestami papír a platili černé mzdy. Proto byla v roce 1948 provedena druhá znárodňovací etapa, která polygrafický průmysl v Československu sjednotila a zorganizovala podle socialistických zásad. V prvních letech socialistického období došlo však k určitým chybám, které způsobily pokles vysoké úrovně, jež byla českému knihtisku všeobecně přiznávána. Byla věnována nadměrná pozornost kvantitativním ukazatelům výroby, bylo dovoleno, aby mnoho zdatných odborníků opustilo své povolání pro výhodnější vyhlídky na uplatnění v různých administrativních funkcích, a nebyly realizovány potřebné investice do stárnoucího strojového parku tiskáren. V posledních letech byly však tyto nedostatky podrobeny veřejné kritice a v přítomné době se již začíná s nápravou.
Závěrem je nutno zdůraznit, že znárodnění československého polygrafického průmyslu znamenalo zásadní převrat v jeho funkci; v socialistických státech kniha neslouží jenom jako prostředek k uchování existence pracujících, ani není nástrojem vykořisťování, nýbrž stala se kulturní potřebou, která má důležitou funkci při výchově a vzdělání pracujících.

Zdroj:
Pět století českého knihtisku / František Horák. Praha: Odeon, 1968